26. října 2018 Dne 28. října 2018 si připomeneme sté výročí obnovení naší státní samostatnosti - vznik Československé republiky. Na konci 18. století vše nasvědčovalo tomu, že se náš národ ocitl před zánikem. Jeho vzkříšení se dalo považovat za utopii. Přesto se vzkříšení podařilo a nebyla to žádná náhoda, ale naopak výsledek činorodé práce, překonávající každodenní překážky, na níž se podílely generace obrozenecké doby. Nejlepším důkazem je fakt, že už na přelomu 19. a 20. století byli Češi zřejmě nejvyspělejším národem bez svého státu na evropském kontinentu a v nejrůznějších oblastech společenského, hospodářského a politického života navazovali samostatné mezinárodní styky.

Osvobozenecká akce doma a v zahraničí za první světové války (1914 – 1918) tedy představovala logický článek vývoje. Vítězství centrálních mocností (Německo, Rakousko-Uhersko) by pro nás a Slovany v monarchii znamenalo anulování výdobytků, které pod Habsburky dosáhli. Plnohodnotný, ve všech směrech se rozvíjející národní život mohl zaručit jen samostatný a suverénní stát.

Nejvýrazněji tuto vůli demonstrovala před světem naše zahraniční armáda – československé legie. Svoji vojenskou zdatnost prokázaly na francouzské a italské frontě, na balkánských bojištích a především na Východě. U Zborova, pod Tarnopolem, u Bachmače, přes Sibiř až po břehy Tichého oceánu. Zde však navíc musely prokázat zdatnost i v jiném směru. Společenský a ekonomický rozvrat Ruska, které bylo vyčerpané válkou s centrálními mocnostmi, následující revoluce a občanská válka, postavila naše legionáře před nutnost organizátorské a hospodářské aktivity. Na konci května 1918 věc ještě umocnilo vypuknutí otevřeného konfliktu se Sověty a také trpké zkušenosti z planých slibů západních spojenců, že účinně pomohou…

Úspěch na nepřehledném, ohromném prostoru mohl být umožněn, upevněn a trvaleji zajištěn pouze klidným zázemím. Operační velení se proto rozhodlo k jedinému možnému řešení. Zřídit Technické oddělení československého vojska. Tento počin schválili delegáti sjezdu legií v Čeljabinsku dne 19. července 1918. Mělo především zajistit materiální potřeby (zbraně, střelivo, oblečení, potraviny atd.), jako základní předpoklad akceschopnosti každého armádního organismu. Vypracováním koncepce a nejpřednějších úloh nového útvaru byli pověřeni kvalifikovaní pracovníci: ing. Holna, ing. Znamenáček a dr. ing. Roubínek.

Prvořadý úkol spočíval v obnovení funkčnosti železniční dopravy, nacházející se ve velice špatném stavu. Nedostatek lokomotiv a vozů, kromě zničených mostů na trati, skýtal neutěšenou perspektivu do budoucna, a to tím spíše k specifickému postavení legionářských jednotek roztroušených po obrovských vzdálenostech sibiřské magistrály. Technické oddělení na všech kontrolovaných místech převzalo pod svoji správu železniční dílny, aby co nejrychleji došlo k opravám potřebných dopravních prostředků. Použitím vojenské moci a politického vlivu Odbočky Čs. národní rady zasáhlo rovněž přímo do poměrů a regulace železniční dopravy na Urale a západní Sibiři. Sibiřské ministerstvo železnic, uznávající prospěšný vliv Technického oddělení, propůjčilo mu výhradní právo kontroly a vydalo řadu nařízení podle československých návrhů.

Ústřední sídlo Technického oddělení bylo mezitím umístěno v Jekatěrinburgu. Než k tomu došlo, působilo stejně jako ostatní ve vagónech. Jeho vnitřní struktura se vytvářela za chodu a prakticky za nepřetržitě se valících událostí. Na čele útvaru stál náčelník, jímž byl ing. Znamenáček, po jeho jmenování technickým referentem armádního štábu převzal tuto funkci ing. Jindřich Holna. Náčelník měl k dispozici sekretariát. Postupem vývoje situace vzniklo devět specializovaných odborů (strojní, stavební, horní a hutní s pododborem lesním, chemický, železniční, obchodně statistický, sociální, hospodářský, politicko-národohospodářský). Veleli jim a za činnost zodpovídali určení správci.

Jakkoliv patřila železnice k prvořadým starostem, nemohlo při daného stavu zůstat jen u ní. Za několik měsíců se tak Technické oddělení podílelo na organizaci výroby v rozsáhlých uralských a sibiřských oblastech. V lednu 1919 československý armádní sbor spravoval přímo či prostřednictvím plnomocníků Technického oddělení, vedl a ovlivňoval chod 105 podniků. Nalezneme mezi nimi závody železářské, strojírenské, doly, muničky, továrnu na výrobu výbušnin atd. Vlivem péče čs. odborníků stoupla výroba v průměru o 42 procent a v některých závodech dokonce o více než 230 procent v porovnání s předválečným stavem. Avšak ani v tomto postavení se našim lidem nevyhýbalo nebezpečí. Hrozilo zvláště tam, kde působili odděleni od ostatní armády. Tudíž i Technické oddělení mělo své oběti. Při vykonávání povinností padlo osm jeho příslušníků. Ve většině případů se jednalo o zákeřné vraždy.

Odstranění nedostatku ve věcech denní potřeby u šedesátitisícového legionářského tělesa řešilo Technické oddělení zřízením vlastních provozů. Patřily k nim dílny mechanické a strojnické (zhotovovaly např. telefony, akumulátory, nářadí pro ženisty, polní kuchyně, kotle, kování, zámky, váhy, strojní zařízení pekáren, ostruhy, odznaky apod.), obuvnické, krejčovské, truhlářské, provozovny na výrobu mýdla a mnoho jiných. Pro stoupající počet invalidů začala rovněž pracovat ortopedická dílna, ve které se vyráběly protézy a různé pomůcky pro naše zmrzačené vojáky. Chemický odbor organizoval v továrenských chemických laboratořích výrobu léčiv, jichž byl na Sibiři naprostý nedostatek. Obdobná situace panovala i v oblasti proviantní. Ta se řešila v úzké spolupráci s armádní intendanční službou.

Bylo toho mnoho, co muselo být zabezpečeno, tedy i průběh plynulého doplňování a zásobování surovinami, a dalšími materiály (např. paliva, mazadla) nutnými k fungování těchto továren a dílen. Proto Technické oddělení zastoupené obchodně statistickým odborem na sebe strhlo a centralizovalo kontrolu a evidenci nad pohybem a obchodování s nimi. Rozsáhlost počinu nejlépe vyplývá z hlášení pro ministra vojenství generála M. R. Štefánika, sepsaného správcem odboru podporučíkem V. Ondruškem, v němž mimo jiné uvedl: „Vykonali jsme věc, která ještě nikdy nebyla prováděna přímo státní institucí: co útvar státní, byli jsme vlastně komisionářskou firmou, ba stali jsme se konečně bursou celého Uralu, bursou, která nejen udávala ceny, ale rovněž regulovala, vedla evidenci všech surovin, polofabrikátů i fabrikátů, dávala svolení k vývozu surovin, pomáhala všude prakticky, zasahovala všude energicky a bez bázně. Slovem podnikala pro dobro průmyslu i obchodu všechno, co nemohla učiniti soukromá podnikavost, svázaná různými zákazy a předpisy, honící se za pohádkovými zisky, a co ruské státní ústavy různého útvaru, třeba i dle našeho vzoru řízené, nebyly s to provést, pro těžkopádnost svého aparátu, praktickou nevyspělost, neodbornost a nedochvilnost.“

Liknavost a lhostejnost vedoucích ruských orgánů opravdu často komplikovala práci Technického oddělení. Přitom funkčnost a efektivita budovaných výrobních struktur dokázala uspokojovat nároky nejen Čs. armádního sboru, ale i ruské dobrovolnické armády, uralských a sibiřských měst nebo soukromých korporací. Hospodářská aktivita legionářů navíc zaměstnávala množství místních obyvatel, čímž se zároveň pomáhalo stabilizovat situaci na územích, odkud byli vytlačeni Sověti. O sociální poměry dělnictva a zaměstnanců pod naším vedením se staral sociální odbor. Úspěchu v této oblasti bylo dosaženo též díky vystupování samotných plnomocníků, jímž se nejlépe překonávala nedůvěra dělnictva, že bude oklamáno, jak se to dříve pravidelně stávalo. Pracující a obyvatelstvo všeobecně se začalo na ně obracet, pevně důvěřujíc v jejich spravedlnost. Z tohoto důvodu naši inženýři, mistři a dělníci vycházeli s prostým ruským lidem dobře.

Špatné vlastnosti v konání ruských úřadů a instancí vyplývaly z toho, že byly více nebo méně zasaženy korupcí. Bez tučného úplatku se od nich nedalo ničeho dosáhnout. Představovalo to jednu z nezanedbatelných příčin konečného vítězství komunistů v občanské válce. Nepořádek pramenící z tohoto zlořádu se nejcitlivěji dotýkal
širokých vrstev obyvatelstva poruchami v zásobování potravinami. Z nedostatku plynula drahota, vzrůstala spekulace a opět se rozdmýchávaly nepokoje a stávky, nahrávající bolševické agitaci. Pochopíme proto, proč se ruští představitelé, jímž šlo skutečně o prospěch celku a nikoliv osobní, často v takových otázkách vyžadujících rychlého a účinného jednání obraceli na Technické oddělení, jehož autoritu umocňovaly i legionářské bodáky.

Nemilosrdným stíháním viníků se stalo Technické oddělení postrachem všech příživníků, žijících lehce, ale nepoctivě na účet chudého spotřebitele. Odhalilo se mnoho nepravostí v činností veřejných institucí  a ruských podniků. Viníci byli exemplárně potrestáni, k čemuž vydatně spolupůsobila zpravodajská agentura štábu Československého armádního sboru. Díky tomuto vystupování se dařilo spekulaci zmenšit ku prospěchu všech výrobních a pracujících vrstev. Jelikož se Čechoslováci nezastavovali ani před nevysvětlitelnými transakcemi, v nichž hráli roli vysoce postavené civilní a vojenské osoby, setkával se jejich postup s nevolí lidí přivlastňujících si moc na Sibiři. Aby se ještě víc nejitřily vztahy, vydalo politické vedení čs. zahraniční akce v Rusku pokyn, nařizující držet služební horlivost v určitých mezích. Následkem toho zmíněné úsilí postupně ustávalo a uvedené nešvary počaly znovu bujet.

Pohyb československé armády směrem k Vladivostoku a následná evakuace do vlasti, probíhající soustavně od prosince 1919, přinesly Technickému oddělení poslední úkoly. U jednotlivých lodních transportů jeho příslušníci vykonávali dohled nad přepravou zboží, vyprodukovaného rozsáhle pojatou hospodářskou akcí. Později se z části ruské emigrace a československé státnosti nepřejících kruhů objevila obvinění, že jisté množství ruského zlatého pokladu skončilo v rukou legionářů. Argumentovalo se právě odhadem ceny nákladu, putujícího z vladivostockého přístavu, či poměrně vysokým kursem čs. koruny, údajně podloženým tímto ukradeným zlatem. Skutečnost však byla jiná. Od okamžiku, kdy 1. čs. střelecký pluk obsadil 7. srpna 1918 Kazaň, kde v odbočce Státní banky se poklad nacházel, tak starost o něj převzali sami Rusové. V jeho držení se vystřídalo několik vznikajících a zase zanikajících ruských vlád na Urale a Sibiři. Za tu dobu se jeho stav zmenšil, prý až o třetinu původní váhy. Pokud čs. legie přišli s pokladem do styku, pak jen vnější formou, tedy při strážní službě. K samostatné manipulaci s ním z naší strany, do jeho předání Sovětům na irkutském nádraží 1. března 1920, nikdy nedošlo.

Nejpádnější důkaz našeho poctivého zisku představovala odvedená práce, přinášející užitek

i ruskému národu. Na rozdíl od Japonců a Američanů, sledujících na Dálném východě hlavně své imperiální zájmy, exploatací východosibiřského bohatství. Zvláště Američané se přitom zajímali o Ural. Dokonce sem byla poslána z USA informační brožura, v níž nabízeli celou plejádu specialistů. Přišla ale pozdě - po obsazení závodů legionářskými odborníky. Ti dokázali, že mají vzdělání na úrovni, nápaditost, organizační talent a v případě potřeby sklon k improvizaci, což umožňovalo vpravit se do věci za různých okolností a odvést tolik, ne-li více, než zástupci velkých lépe situovaných národů. 

Technické oddělení čs. vojska sledovalo po dobu svého působení ještě další cíl: vybudování předpokladů pro komerční styky s Ruskem do budoucna, ať již v něm bude vládnout jakýkoliv režim. Naši lidé pracovali takovým způsobem, aby jméno Československa představovalo nejlepší doporučení těm našim firmám, o nichž se předpokládalo, že přijdou s nabídkami na velký a mnohoslibný ruský trh. Brannost tu byla pochopena v širším smyslu, vlastní boj za statní samostatnost postaven na pevný národohospodářský základ u vědomí toho, že samostatnost politická, pokud nemá být čistě formální, bez samostatnosti hospodářské je nestálá. Pro přítomnost a budoucnost je tento legionářský odkaz za současného stavu našeho státu víc než varující.                                                                                                 

Vladimír Mlejnecký