20. prosince 2020 Koncem roku 1771 si stěžoval nakladatel jediných česky tištěných novin u c.k. cenzurní ko-mise, že nemá odběratele a žádá proto o jejich zastavení. Což se také stalo. Česká inteligence, šlechta, zámožní měšťané české noviny nepotřebovali. Četli jen ty německé, případně francouzské a výjimečně anglické. I když se někteří považovali za vlastence nepociťovali potřebu češtiny za důležitou. Český jazyk byl udržován jen jako méněcenný, trpěný, patřící k nejnižším vrstvám společnosti. Proto se za českou řeč stydělo a úředním jazykem byla němčina.

Trvalo deset let provázených reformními změnami habsbursko lotrinské – monarchie, když ve vydávání českých novin začal pokračovat knihtiskař Jan Ferdinand Schönfeld. Vycházely pod názvem Schönfeldské c.k. poštovní noviny. Jejich redaktor Václav Matěj Kramerius je řídil do roku 1789, kdy získal povolení pro své Krameriovy c.k. vlastenecké noviny. Dalšími z pomalu rostoucích řad národovců a vlastenců, jež se v první polovině 19. století významně zasloužili o rozvoj české žurnalistiky, nejenom psané, ale v českém duchu i vedené, byli Josef Kajetán Tyl a  Karel Havlíček Borovský.

Tyl začal jako redaktor časopisu Jindy a nyní. Změnil jeho název na Kwěty české, národní zábavník pro Čechy, Moravu a Slováky (1834). Do Kwětů přispívali K. H. Mácha, Karel Sabina, K. J. Erben, Ľudovít Štúr. Od roku 1846 působil v Pražských novinách Havlíček Borovský. V březnu 1848 s vypuknutím revolučních událostí v Rakousku zakládá Národní noviny. Ty kvůli vývoji situace prohlašuje za opoziční oficiálnímu eráru. Po zákazu Národních novin vydával v Kutné Hoře časopis Slovan, ale pod tlakem nastupujícího absolutismu rovněž ten musel v létě 1851 zastavit.

V 50. letech 19. století všechen tisk v Rakouském císařství se opět nacházel pod bedlivou vládní kontrolou. Rakouská porážka v severní Itálii od koalice Sardinského království (Piemont) a Francie roku 1859 donutila císaře Františka Josefa I. k obnovení ústavního života. Tehdy mladý advokátní koncipient JUDr. Julius Grégr proklouzl sítí rakouských vládních překážek. Dne 15. 11. 1860 obdržel koncesi na deník pojmenovaný Národní listy. Dělo se tak za podpory zakladatelského družstva v čele s F. L. Riegrem a Františkem Palackým, předáky Národní strany. Po roce plně přešly do majetku J. Grégra a s jeho osobou stále více spojené tzv. mladočeské frakce, později se osamostatňující v Národní stranu svobodomyslnou.

Národní listy poprvé vyšly v úterý 1. ledna 1861. V úvodním programovém čísle se přihlásily k pokračování díla národního obrození, protože národ náš byl vzkříšen žhavou láskou k vlasti a silnou vírou ve Slovanstvo. Platilo Havlíčkovo heslo: Jsem Čech a proto uvědomělý Slovan! Mnohý idealismus ovšem vylétl komínem historie, když neměl hmotnou základnu. Na počátku šedesátých let mohl vídeňský Die Presse napsat, že „české opozice netřeba se bát, když má zaťaté pěsti a prázdné kapsy“. Mezitím rostl český průmysl, sílil obchod, živnosti, zvětšovaly se pozice našeho zemědělství. Český národ získával v hospodářském životě silnější a vážnější postavení.

K tomu významně přispívaly právě Národní listy, vychovávající národ k uvědomění a hrdosti, vzdělávání a užívání občanských svobod, k posilování myšlenky státní samostatnosti. Grégr se po hubených časech vypracoval na úspěšného tiskového podnikatele, který dovedl kolem sebe seskupit vynikající spolupracovníky. Kromě jeho bratra Eduarda to byli K. Sladkovský, K. Tůma, J. Barák, S. Heller, V. Hálek, J. Neruda, S. Čech, J. V. Sládek či J. Arbes.

Na prahu 90. let 19. století přichází triumf Národní strany svobodomyslné, ale zároveň též počátek neshod. Mladočeši strhnou na sebe, dík využití politické situace, ale také volebním řádům, vedení českého národa. Avšak nezůstali dlouho věrni radikalismu, který je vynesl. Bližší styky s poměry si vynucují změněné formy, aby vyhledávali konkrétní cíle (etapová politika). V Národních listech měl tento obrat výmluvného hlasatele v novinářském talentu G. Eima. Ostatní redakce nicméně žila setrvačností taktického vzdoru.

Změna nastává roku 1910, kdy od Grégrových dědiců odkoupila vlastnictví Národních listů akciová společnost, utvořená vedením Národní strany svobodomyslné,v němž dominovali Karel Kramář a Alois Rašín. Osobnosti, které za První světové války byly zatčeny a odsouzeny za  protirakouskou činnost  k trestu smrti. S nástupem posledního rakouského císaře Karla je rozsudek změněn v dlouhodobý žalář a v důsledku nedobré kondice Rakouska – Uherska došlo 2. července 1917 k vyhlášení amnestie.

Veliký prospěch z jejich návratu byl, že se Národní listy začaly měnit na orgán národní revoluce. Kramář se znovu postavil do čela správní rady, Rašín se stal politickým ředitelem a šéfredaktorem František Sís. Noviny se naplňují duchem odboje. Nebyly to jen články a úvahy politických pracovníků, poslanců a myslitelů. Stejný postoj zastávala i národohospodářská část. Silně vyzařovala idea národního osvobození z rubrik osvětových, z příspěvků literátů a dalších umělců, ze statí tvůrců našeho vědeckého vývoje. Ačkoliv jsou rozhodnutím c.k. úřadů Národní listy 19. května 1918 zastaveny, cesta ku 28. říjnu už byla nastoupena.

V Československu Národní listy představovaly ústřední periodikum pokračovatelky Národní strany svobodomyslné Čs. národní demokracie a potom Národního sjednocení. Nadále si však udržovaly čtenářské zázemí napříč celou českou, respektive čs. veřejností. Na zvučná jména z předchozí éry navazovali I. Herrmann, J. Anýž, K. M. Čapek – Chod, J. Holeček,V. Dyk, J. S. Machar, R. Jesenská, ale třeba i bratři Čapkové. Mimo to Národní listy kolem sebe soustředily řadu veřejně a společensky činných postav, tvořící početný kádr spolupracovníků nebo aspoň pilných přispěvatelů.

Přijetí mnichovského diktátu na podzim 1938 proměnilo stranicko – politické poměry u nás, jež zasáhly i Národní listy, které přešly pod hlavičku Strany národní jednoty. Rozbití ČSR,

německá okupace zbytku českých zemí v březnu 1939, vznik tzv. protektorátu Čechy a Morava, v něm Národního souručenství coby jediného legálního českého politického reprezentanta podle okupačního režimu, převedlo sem též Národní listy. Ještě v březnu 1941 vyšel jubilejní sborník k jejich 80. výročí. V něm přes všechny ohledy jeho sestavovatelé nemohli (a ani nechtěli!) zastřít významný přínos titulu pro emancipační tradice českého národa. O měsíc nato byly Národní listy německými okupanty zakázány a po roce 1945 již nebyly obnoveny.  

Vladimír Mlejnecký