3. července 2017 Nástup Otto von Bismarcka na místo ministerského předsedy Pruska představovalo obnovení snah po německé výbojnosti v novodobé podobě 19. století. Dotyčný nastínil dne 30. září 1862 v pruském parlamentu krédo své vlády zcela jednoznačnými slovy: „Prusko musí soustředit svou sílu a udržet ji pro nejvíce příznivý okamžik, který byl již několikrát promeškán. Hranice Pruska podle Vídeňského kongresu (z roku 1815 -  pozn. aut.) nejsou příznivé pro další státní život. Velké otázky doby se nemohou řešit projevy a rozhodováním většiny (…), ale železem a krví.“

Paradoxně problém představoval tzv. Německý spolek, vytvořený po napoleonských válkách jako náhražka za roku 1806 zaniklou Svatou říši národa německého. Jeho formální hlavou byl právě z těchto historicko-feudálních souvislostí nejvyšší reprezentant habsbursko-lotrinské dynastie. V 60. letech 19. století tuto pozici zastával rakouský císař František Josef I.

Překonání této „překážky“ mohlo mít dvě podoby. Buď okamžité velkoněmecké řešení, prezentované už v revolučních letech 1848–49. To by v podstatě znamenalo zánik habsburského mocnářství. Bismarckovské Prusko se v dané chvíli však rozhodlo pro tzv. maloněmecké řešení. V červnu 1866 na sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem předložilo spolkovou reformu spojenou s vyloučením Rakouského císařství.

Záminkou pro konflikt se nakonec stal spor o správu území dobytých Pruskem a Rakouskem na Dánsku roku 1864. Císař František Josef I. v manifestu ohlašujícím válku s Pruskem (18. červen 1866) prohlašoval, že lituje tohoto boje „Němců s Němci“. I to svědčilo o stanovisku u nás panujícího údajně univerzálního rakouského domu k moderní národní myšlence. Přitom zásadní boje se odehrávaly v zemích Koruny české, především v oblastech kompaktně obývaných českým obyvatelstvem. A hlavně, tekla krev českých vojáků statečně bojujících a umírajících za širší rakouskou vlast a panovnickou rodinu…

Dne 23. června 1866 pruské vojsko překročilo české hranice. Po dílčích srážkách u Náchoda, Trutnova a České Skalice, kdy se válečné štěstí střídavě přiklánělo na obě strany, došlo dne 3. července, jak se následně ukázalo, k rozhodujícímu střetnutí u Hradce Králové. Pruské vítězství mělo za následek ústup hlavních sil „severní“ rakouské armády na jižní Moravu a západní Slovensko, a následně dohodnuté příměří v Mikulově (26. července 1866). Válku oficiálně zakončil mír uzavřený 23. srpna 1866 v Praze. Stvrzoval novou situaci – Německý spolek skončil a Vídeň byla trvale vyřazena z rozhodování o říšskoněmeckých záležitostech.

Prusko mimo finanční kontribuce (30 milionů zlatých) po Rakousku nežádalo žádné územní ústupky, na rozdíl od Itálie. Italové sice tenkrát na zemi (bitva u Custozzy) i na moři (u mysu Lissa) všechno prohráli, nicméně díky pruskému spojenci získali Benátsko. Poslední velkou provincii, kterou habsbursko–lotrinská dynastie držela v horní části Apeninského poloostrova. Tato momentální soudržnost přinesla vznik nelogické trojspolkové smlouvy (Německo, Rakousko, Itálie). Od tohoto okamžiku se habsburské mocnářství stále víc dostávalo pod vliv Německa. Co z toho mohlo plynout pro český národ?

Na podzim 1866 navštívil hlavní české královské město Prahu císař František Josef I. Přijal české vůdce Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra. Vyznamenal je Řádem železné koruny (27. října 1866). Tím měla být česká věrnost jeho trůnu odbyta. Realizované rakousko–uherské vyrovnání, jako další z vedlejších následků zmíněného „pražského míru“, úplně pominulo státně historická práva zemí Koruny české. Proto z protestních důvodů  opustili čeští poslanci na jaře 1867 sněm Království českého. Vrátili se tam pouze 22. srpna 1868, aby z tohoto místa vyhlásili ústy Františka Palackého státoprávní deklaraci českého národa, sepsanou Františkem. L. Riegrem.

Rozsáhlé táborové hnutí českého lidu (1868–71), a bezpochyby i vývoj mezinárodní situace,  bylo příčinou pokusu o česko–habsbursko–lotrinské vyrovnání. Byť jenom v rámci Rakouska (Předlitavsko), podobně jako při vyrovnání maďarsko–chorvatském v Uhrách (Zalitavsko).  Jednání probíhala od počátku roku 1871 mezi vídeňskou vládou (Hohenwart – Schaeffle) a česko–konzervativní skupinou (Rieger – Clam Martinic). V srpnu se dosáhlo dohody o podstatných zásadách, tzv. fundamentální články. František Josef I. je předběžně schválil. Uveřejněním svého nejvyššího písemného výnosu – císařského reskriptu z 12. září 1871, stvrzoval státoprávní postavení zemí Koruny české a Českého království s příslibem jejich uznání korunovační přísahou.           

Ani takové minimální státoprávní požadavky pro český národ a jeho vlast neobstály. Do Vídně přicházely stále hlasitější protesty z Berlína, Budapešti a samozřejmě přitom nesměl scházet odmítavý hlas Němců z Čech, Moravy a Slezska. Hohenwartova vláda padla. František Josef I. svůj slib nikdy nedodržel… Nakonec proč si pro „bezvýznamné“ Čechy dělat starosti.

Neslavný konec jednání o autonomii českého státu uvnitř Předlitavska vedly též u Františka Palackého k ztrátě víry, že habsburská monarchie dokáže zajistit rovnoprávné postavení svých slovanských národů. „Napsal jsem ve své odpovědi do Frankfurtu dne 11. dubna 1848 slova, o kterých se mnoho mluvilo: Kdyby Rakouska ještě nebylo, muselo by se v zájmu lidskosti pospíšit je vytvořiti… Byla to ode mne, musím se vyznati, veliká politická chyba, největší, které jsem si vědom, že jsem se kdy dopustil,“ uvedl roku 1874.

Předkové poučeni touto praktickou zkušeností národa v Rakousku (umocněnou válečnými roky 1914 – 1918) se rozhodovali, na rozdíl od současnosti, zcela racionálně. Využili dějinné příležitosti, o níž se naším obrozencům nemohlo ani zdát. Národní shromáždění, které se sešlo k první schůzi v Praze dne 14. listopadu 1918, ještě předtím než přijalo republikánskou formu našeho státu, schválilo pragmaticky návrh poslance Karla Kramáře na sesazení habsbursko–lotrinské dynastie z českého královského trůnu. Těžká rána  tzv. legitimitě těchto lidí. Dosah zmíněného činu dnes není doceněn. 

Vladimír Mlejnecký