24. září 2014 Období napoleonských válek představovalo pro Srby začátek poslední etapy úsilí  o obnovení státní samostatnosti po téměř pěti stoletích tureckého jha, zahájenou povstáním v roce 1804. Byla jim sankcionována také mezinárodně tzv. berlínským kongresem (1878). Vybojování národní svobody vlastními prostředky pochopitelně vyvolalo v srbském společenství pocit hrdosti a sebevědomí. Nelibost mocných z toho byla patrná a nejenom proto, že se jednalo o důležité geopolitické místo, ale i pro příklad ostatním menším utlačovaným národům k následování.

Nejpodrážděněji reagovalo sousední velmocensky zakomplexované Rakousko-Uhersko. Obviňovalo Srbsko z podpory jihoslovanského separatismu na území dualistické monarchie. Rozčílení ve Vídni dostoupilo vrcholu po srbských úspěších za balkánských válek (1912 – 1913). „Mezi Srbskem a Rakousko-Uherskem není možná dohoda, pokud by se buď  Rakousko-Uhersko nevzdalo realizace svého balkánského programu, nebo pokud by se Srbsko tomuto programu nepodřídilo, nezřeklo se své státní nezávislosti a nezařadilo se do soustavy habsburského mocnářství,“ prohlásil v této době Milovan Milovanovič, několikanásobný srbský ministr zahraničních věcí, a jeho slova měla trvalou platnost.

Zůstane skutečností, že v Srbsku působily nálady různého stupně organizovanosti, projevující tajně i otevřeně myšlenku všesrbského, respektive jihoslovanského sjednocení. Oficiální srbská exekutiva ale věděla, že si to se silnějším sousedem nemůže rozdat v otevřené konfrontaci, aniž by nevystavovala stát nebezpečí zničení. Varovala se tudíž podpory jakýchkoli provokací. Včasné upozornění na možnost atentátu proti následníkovi rakouského císařského trůnu Františku Ferdinandovi, odeslané Vídni před jeho cestou do bosenského Sarajeva v červnu 1914, je toho příkladem.

Tento okamžik byl jiskrou, která roznítila dávno nahromaděné výbušniny nejen na Balkáně, ale v celé Evropě. Rakousku-Uhersku posloužila jako vhodná záminka ku splnění zahraničně-politického cíle, vojenského rozbití a vyhlazení Srbska, a tím vyřešení jihoslovanské otázky jednou provždy. Válka, jíž habsburské mocnářství Srbsku vyhlásilo, rychle přerostla ve světový konflikt.

Z kraje srpna 1914 začala rakousko-uherská armáda „trestnou výpravu“ a napadla Srbsko. Srbové přešli do generálního protiútoku. Zahnali agresora a naopak sami pronikli do okrajových částí jeho území (Srem, východní Hercegovina). Dne 28. 6. 1928 byl na paměť vítězné bitvy na Ceru (15.–21.8.1914) odhalen nedaleko města Šabac, v Terekiši, památník. Na něm je dodnes nápis věnovaný českým vojákům 28. pražského pluku, „kteří v rakouském útoku  v roce 1914 zahynuli s písní Hej, Slované na rtech, aniž by vystřelili z pušek, aby se z jejich krve a z krve našich junáků, s kterými zde společně odpočívají, zrodila svoboda naší i jejich vlasti“.

C. a k. vojensko-šovinistické vedení, rozzuřeno prvotním nezdarem, podniklo vzápětí novou ofenzívu. Tentokráte padl Bělehrad, takže srbské vládní instituce se přesunuly do Niše. Hlavní velitel vojvoda (maršál) Radomir Putnik dokázal ovšem za ústupu do hor nad údolím řeky Moravy zformovat skleslé řady srbského vojska. Po těžké bitvě na Kolubaře – Suvoboru (listopad – prosinec 1914) Srbové osvobodili své hlavní město a zase očistili vlast od nepřítele. První fáze střetnutí, která měla zničit Srbsko a umožnit Německu a Rakousku-Uhersku spojení s Turekem, skončila fiaskem centrálních mocností.

Dlouhodobé poziční boje vysávaly srbský stát vojensky a hospodářsky. Na podzim roku 1915 Rakušané a Němci připravili mohutné 800tisícové uskupení, posílené již o Bulharsko, pod vele-ním říšskoněmeckého generála Augusta von Mackensena. Ten se obracel na své podřízené: „Nejdete ani na italskou, ani na ruskou, ani na francouzskou frontu. Jdete do boje proti novému nepříteli, nebezpečnému, houževnatému, chrabrému a ráznému. Jdete na srbskou frontu a na Srbsko, a Srbové jsou národ, který miluje svobodu a který bojuje a obětuje se až do posledního muže. Dbejte, aby vám tento malý nepřítel nezatemnil slávu  a nepřivedl vniveč dosavadní úspěchy!“  

Bulharský útok do Makedonie odřízl Srbům cestu směrem na Soluň, kde se vylodil francouzsko – britský expediční sbor. Do krajnosti vyčerpaná srbská armáda  musela kvůli tomu ustupovat přes Kosovo, Rašku či Černou Horu k pobřeží Jadranu. V krutých vánicích a sněhových závějích, v lehkém oblečení, bez zdravotnické pomoci, překonávali srbští vojáci nehostinné pohoří (Šar planina a Prokletje). Procházeli úzkými stezkami posetými mrtvými těly těch, kteří šli před nimi. Strastiplnou kalvárii sdílel zubožený lid měst i venkova, ženy, děti, ti co nechtěli padnout do rukou cizákům. S nimi král Petr I. Karadjordjevič, vláda a parlament.   

„Při prodírání neschůdnými  albánskými horami  dočasně  přemožené Srbsko  i nadále žije a doufá“ – pravil v těch měsících francouzský ministr Paul Pairet. „Hrdinný srbský národ je tím nejušlechtilejším vzorem všem, kdo by se v boji za nezávislost své vlasti, za spravedlnost a práva národů ocitli v pokušení vzdát tak velkou věc.“ Představitelé Francie se rozplývali oprávněně nad heroismem srbského národa. Vždyť každý říšskoněmecký pěšák, který nestál na západní frontě, pro ně byl doslova požehnáním. Škoda, že na tuto službu rychle zapomněli jejich následovníci koncem 20. a počátkem 21. století…

Z asi 400 tisíc Srbů obou pohlaví a různého věku jich loďstvo dohodových spojenců, převážně francouzské, z albánských přístavů Drač a Valona, stihlo evakuovat na řecký ostrov Korfu necelou polovinu, především vojenských osob. Do bojeschopného stavu se zde postupně podařilo postavit okolo 150 tisíc srbských vojáků. Na témže Korfu však došlo i k převratné historické události. Po jednání mezi srbskou vládou a Jihoslovanský výborem (zástupci Chorvatů, Srbů a Slovinců z Rakouska-Uherska v emigraci) byla 20.7.1917 podepsána deklarace, zmiňující neodvolatelné rozhodnutí utvořit samostatný stát pod dynastií Karadjordjevičů, sjednocující všechny Jihoslovany. 

Dekretem podepsaným císařem Františkem Josefem I. byl  v obsazeném Srbsku zřízen generální gouvernement. Okupační praktiky „starého dobrého“ mocnářství si v mnohém nezadaly s brutalitou okupace hitlerovského Německa. Byli zatčeny tisíce lidí, zajatci i civilisté, vyvážení hluboko do zázemí Rakouska-Uherska. Jedním ze tří největších zajateckých táborů u Jindřichovic při úpatí českých Krušných hor prošlo na 40 tisíc srbských zajatců. Táborová márnice byla vždy plná. Denně následkům strádání, týrání, těžké práce a hladu podléhalo přibližně 40 ubožáků. Během 1. světové války zahynulo třicet procent obyvatel Srbského království (z šesti milionů) a až šedesát procent dospělých mužů.

„Zůstane tajemstvím“ – psala roku 1918 vídeňská Neue Freie Presse – „jak se ty zbytky srbského vojska, které se zachránily před Mackensenem, mohly později vzchopit k boji. Byl tím podán důkaz, že srbský voják patří mezi nejodolnější bojovníky, jaké kdy světový požár viděl.“

Půldruhého měsíce před koncem války prolomilo osm srbských a dvě francouzské divize soluňskou frontu. Pronásledovaly před sebou rozbité bulharské a říšskoněmecké jednotky. Bylo osvobozeno Srbsko a Černá Hora.

Záhřebská Národní rada oznámila velmocím Dohody vznik státu, zahrnujícího jihoslovanské země rozpadlého Rakouska-Uherska. Černohorská skupština schválila připojení k Srbsku. Konečně delegace záhřebské rady předala princi – regentu Alexandrovi adresu, v níž bylo znovu vyjádřeno přání sjednotit se se Srbskem. V odpovědi z 1. prosince 1918 Alexandr, jménem krále Petra I. prohlásil spojení s nezávislým jihoslovanským státem  v jednotné Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS, od roku 1929 Království Jugoslávie).       

Robert Lansing, tehdejší ministr zahraničních věcí USA, pronesl: „Až se budou psát dějiny této války, jejich nejslavnější kapitola ponese jméno: Srbsko. Srbské vojsko se vyznamenalo nevídanými hrdinskými činy a srbský národ prožil neslýchaná utrpení. A taková obětavost a houževnatost nemohou zůstat bez povšimnutí – musejí dojít odměny.“

Vladimír Mlejnecký