6. května 2015 V dnešních dnech si připomínáme 70. výročí povstání pražského obyvatelstva proti německým okupantům. Pražské povstání, jako každá významná historická událost, se stala objektem ideového překrucování, a to nejenom v dobách předlistopadových, ale i v dnešních dnech mnohdy slyšíme upravování tohoto historického faktu.

Předlistopadová moc pokryla pražské povstání nánosem patosu, kdy nám bylo vtloukáno do hlavy, že hybnou silou povstání bylo dělnictvo a vyzdvihovala se Rudá armáda, která přijela do Prahy 9. května. Dnes se mnozí mudrlanti zabývají otázkou, jestli to celé mělo cenu, a že vlastně Rusové přijeli už do osvobozené Prahy. Oba dva výkladu jsou nepravdivé či spíše vytržené z historického kontextu, kdy se zapomíná na stovky mrtvých Pražanů, na padlé rudoarmějce či příslušníky Ruské osvobozenecké armády. Zapomíná se na onu bezejmennou armádu prostých hrdinů – vlastenců, kteří pozdvihli zbraň proti přesile.

Tradující neúplnou pravdou o začátku povstání je, že hlasatel protektorátního rozhlasu ohlásil 5. května 1945 do éteru v šest hodin ráno, že je „sechs hodin“, což měl být signál k povstání. Vše ale začalo již 4. května 1945, kdy protektorátní ministr dopravy a techniky dr. Jindřich Kamenický nařídil, že jediným služebním jazykem na železnici je čeština. V tramvajích byly odmítány německé marky a také banky je odmítaly přijímat a vyplácet. Nicméně je pravdou, že prvním střetem s okupační mocí byla budova protektorátního rozhlasu na Vinohradské třídě (tehdy Schwerinově). Tu se okolo poledne pokusila obsadit a následně do budovy vnikla skupina dvaceti českých četníků, proti kterým zasáhlo 85 příslušníků zbraní SS, kteří proti četníkům s pistolemi disponovali samopaly, granáty, těžkými kulomety a pancéřovými pěstmi. Ve 12.33 hod. zaznělo poprvé rozhlasové volání o pomoc, a tak každý Pražan věděl, že už to „prasklo“ a teď je každém z nich, jak se zachová.

Povstání od počátku brzdil nedostatek zbraní. Utajované zásoby zbraní ještě z dob předprotektorátních byly nedostatečné. Nejvyzbrojenější silou Praze byla pražská policie, jejíž 4200 příslušníků disponovalo však pouze pistolemi, neboť karabiny byly policii odebrány na podzim roku 1944. Pouze 83 příslušníků pohotovostního policejního útvaru mělo pušky. Netřeba dodávat, že ke všem zbraním byl omezený počet nábojů. Četnictvo sice pušky mělo, ale četníků bylo na území tzv. Velké Prahy pouze 247 mužů. Vládní vojsko disponovalo v Praze pouze 117 zastaralými puškami a 48 revolvery. Povstalci na začátku povstání disponovali pouze 777 „legálně“ drženými puškami spolu 4 695 pistolemi, a to proti třicetitisícové německé posádce. Začal nerovný boj s přesilou.

Večer 5. května vydává rozhlas provolání, aby obyvatelé stavěli barikády, aby se zabránilo jednak postupu německým sil na Prahu, a také, aby se znemožnil pohyb německých jednotek uvnitř města. Právě barikády se staly symbolem Pražského povstání. V noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze bezmála 1 600 barikád, na jejichž stavbě se podílelo na sto tisíc Pražanů. Ano, sto tisíc obyvatel uposlechlo výzev rozhlasu a hned v začátku povstání se zachytil barikádami první nápor represivních složek.

Nebezpečí přicházelo od Benešovska, kde byl výcvikový prostor SS a tam se nacházelo na 35 000 zkušených válečníků SS, ze kterých byly vytvořeny dvě bojové skupiny, každá po pěti tisících vojácích, které okamžitě vyrazily udusit povstání v Praze. Velitel SS v protektorátu, hrabě von Pückler, při bombardování Prahy mj. proudovými letouny ME 262 prohlásil: „Mnoho zápalných bomb, celé hnízdo musí hořet.“

Právě oblast v okolí pražské Pankráce, Michle a Krče zachytila útok skupiny SS Wallenstein, jak byly tyto dvě bojové skupiny pojmenovány. Proti nim stálo ve směru hlavního útoku 28 barikád, které v celé oblasti dnešní Prahy 4 bránilo 180 policistů s revolvery, justiční stráž z pankrácké věznice (pistole a obušky), tramvajáci z pankrácké vozovny s několika ukořistěnými zbraněmi, příslušníci protiletecké ochranné policie (tzv. Luftschutz – odstraňování následků bombardování), což byli hlavně neozbrojení a nevycvičení středoškoláci. A proti nim se valilo na 10 tisíc příslušníků SS s tanky a frontovými zkušenostmi z ruských plání…

Ještě před příchodem tanků se povstalci pokusili eliminovat německé jednotky dislokované v oblasti. Obsadila se nuselská sokolovna, kde se německá posádka sama vzdala a díky tam ukořistěnému minometu povstalci zaútočili proti škole Na Zelené lišce, kde bylo na 300 příslušníků SS a proti nim vyrazilo 7 skupinek povstalců po dvou až třech puškách s 10 – 15 náboji. Škola nebyla sice dobyta, ale tam umístění vojáci již do bojů nezasáhli. Jen v první den útoku tam ztratili povstalci 40 padlých a raněných.

Právě v této oblasti došlo k největším obětem na životech mezi povstalci, kdy v průběhu bojů padlo 297 povstalců a 333 jich utrpělo zranění (v těchto počtech nejsou zabití civilisté). Největší boje v oblasti probíhaly 6. – 7. května, kdy Němci útočili v plné palbě a povstalci s vypětím drželi pozice. Německé posily neustále přijížděly, kdy například v Kunratickém lese bylo silné dělostřelectvo a 21 tanků. Povstalcům na pomoc přijely obrněné vlaky z vršovického nádraží. V těchto chvílích se německé jednotky uchylují k „nordické lsti“, když z obytných domů ve střední části Pankráce vyhnali na 2 500 obyvatel. Několik jich hned na místě zastřelili a tuto masu hnali před tanky směrem k povstaleckým barikádám. Vyprázdněné domy byly vyrabovány a poté zapáleny. Podobné to bylo i na Spořilově. Nejhorší masakr v oblasti se odehrál v tehdejší Úsobské ulici (dnešní ulice Obětí 6. Května), kde SS jednotky povraždily ve dvou sklepích celkem 41 civilistů, včetně těhotných žen.

Civilních obětí bylo na dalších pražských místech více. Kupříkladu Lahovice 21 postřílených civilistů, Radotín 3 mrtví, Chuchle ztratila 26 spoluobčanů, Chodov 16 zastřelených a v jedné barrandovské ulici bylo napočítáno 20 mrtvých. Nejvíce mrtvých civilistů bylo na tehdejším Hybernském nádraží (dnešní Masarykovo), kde příslušnici Hitlerjugend postříleli na 53 cestujících, kteří uvízli na nádraží v průběhu bojů… Mohli bychom takto pokračovat ve výčtu civilních ztrát, ale i pochopitelně bojovníků, kdy nesmíme zapomenut na obránce Trojského mostu, kterých tam padlo na čtyřicet.

Celkem během bojů padlo 1694 osob české národnosti a na 2900 jich bylo zraněno. Za zmínku stojí i fakt, že na pražských barikádách padlo 302 mladých lidí ve věku 14 – 27 let. Na 3 000 tisíce budov bylo poškozeno a bez střechy nad hlavou se ocitlo přes 22 000 osob.

Ve chvílích pro povstání nejtěžší, dostalo se povstalcům pomoci od Ruské osvobozenecké armády (tzv. vlasovců). V rozhodujících chvílích svými těžkými zbraněmi zachránili povstání. A právě v otázce vlasovců se ukázalo, jak v samém průběhu bylo povstání zpolitizované a to se táhne vlastně do dneška. Česká národní rada, vedoucí politický orgán, ve kterém měla vrch levice pod vedením komunisty Smrkovského, plnila direktivy Moskvy, a tak, když vlasovci chtěli od rady podporu, tak ji rada odmítla vyhlásit. Ale nebylo to odmítnutí jen od levicové části, ale i od těch, kdož „byli s Londýnem“. Také oni nechtěli narušovat Benešovo moskevské namlouvání, a tak nechtěli zlobit Moskvu. Vlasovci se proto z Prahy stáhli a zamířili k západní hranici vstříc americkému zajetí. Je úplně jinou kapitolou, že Američané tisíce vlasovců vydali Rudé Armádě, potažmo sovětským úřadům, které s nimi udělalo krátký proces – po stalinsku…

Povstání sice politicky vedla Česká národní rada, ale tím se boj v ulicích nevyhrává, takže rozhodující zásluhu na vítězství povstání měli jeho vojenští velitelé z řad předmnichovské armády, rekrutující se z řad domácího odboje. Šéfem vojenského odboje v protektorátu byl divizní generál František Slunéčko – Alex. Vojenským velitelem pražských povstalců byl generál Karel Kutlvašr, velitelem pražských obrněných jednotek (ukořistěné stíhače tanků Hetzer, pražskými dělníky vyrobené či opravené obrněné vlaky) byl plukovník Zdeněk Vltavský. Velitelem oblasti Praha – východ byl plukovník František Veselka. Dalším aktivním důstojníkem v povstání byl podplukovník František Bartoš - Bürger, který celou válku vytvářel a shromažďoval odbojové vojenské struktury. Na druhé straně barikád byl vojenský velitel Prahy německý generál Rudolf Toussaint.

Po válce byli vojenští velitelé po zásluze „odměněni“. Vesměs byli po Únoru 1948 degradováni, odsunuti na venkov nebo odsouzeni k trestu vězení. Generál Kutlvašr byl v roce 1948 odsouzen na doživotí a byl propuštěn v roce 1960. Generál Toussaint byl odsouzen na doživotí, posléze mu byl trest snížen na 25 let a propuštěn byl až v roce 1961. Je ironií historie, že vězeň – generál Kutlvašr hrál s vězněm – generálem Toussainetm šachy…

Cílem tohoto mého pojednání nebylo faktograficky popisovat všechny dny povstání, snažil jsem se tímto stručným výtahem historických skutečností ukázat, jakou statečnost museli prokázat Pražené, když šli proti přesile s vědomím, že mohou v závěru války ztratit život.

Rozhodně odmítám tvrzení dnešních přepisovačů historie, že povstání bylo zbytečnou akcí na konci války, která měla národu zajistit alibi, že celou válku pouze nepracoval pro Němce ve zbrojovkách. Pražské povstání bylo logickým vyústěním odbojových snah českého a moravského národa. Povstání zkrátilo válku o několik dnů a uspíšilo pád Německa. Statečnost prokázal nejenom národ, ale hlavně jednotlivci všech věkových kategorií a sociálního postavení, kteří dokázali, že národ zůstal po šesti letech okupace nezlomen. Právě v těchto dnech proto vzpomeňme všech těch, kdož položili život na samém sklonku války, aby zachránili národ.

Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS