15. března 2019 Dnes je to osmdesát let, kdy německá armáda vstoupila do zbytku českomoravského prostoru a na Slovensku již den existovala První slovenská republika. Obsazení západní části bývalého Československa nebylo nahodilým, impulzívním či neplánovaným krokem Velkoněmecké Říše, ale byla to plánovaná a dlouho dopředu připravovaná akce vojenská a politická.

Kořeny 15. března 1939 hledejme ve druhé polovině třicátých let, kdy se německá menšina v českém pohraničí sdružila pod Sudetoněmeckou stranu a ta pražské vládě předkládala požadavky národnostní, autonomistické a samosprávné. Na to reagovala berlínská vláda tlakem na vládu československou, která ve snaze udržet klid v pohraničí, a s ohledem na spojenecké závazky, ustupovala požadavkům českých Němců. Západní spojenci Československa v krátkozraké snaze udržet evropský mír bezprecedentně pošlapali spojenecké smlouvy uzavřené s naší republikou a bez československých představitelů svolali konferenci do Mnichova, kde byly nadiktovány požadavky, aby republika odstoupila jednu třetinu svého území Německu. Německá vláda sice smluvně garantovala nedotknutelnost zbytku československého území, ale bylo jasné, že okleštěná republika nemá šanci na delší existenci státní, ale i ekonomickou.

Pět a půl měsíců existence tzv. Druhé republiky bylo naplněno snahou o změnu politických a společenských poměrů. Byla to doba hledání, tápání, ale také času utahování politických šroubů a hledání viníků tehdejší situace. Na poli politickém vesměs zůstaly figury prvorepublikové politiky, ale na poli kulturním a novinářském došlo k prudkému obratu. Osobnosti, píšící a publikující v předmnichovské republice a jsoucí spjati s tzv. politikou Hradu, to jest salonní levicoví autoři a prohradní novináři, byli odstaveni a nahrazeni jinými, kteří byli do té doby upozaďováni. Není zde místa popisovat situaci za Druhé československé republiky, ale snaha tehdejší politické reprezentace o další existenci česko–slovenského soustátí byla marná. Píši s pomlčkou, neboť se i narovnávaly vztahy se Slovenskem, které zcela správně a nutně požadovalo Masarykem slíbenou autonomii, která mu byla po Mnichovu poskytnuta. Byla vytvořena slovenská autonomní vláda v čele s Jozefem Tisem, který se stal po smrti Andreje Hlinky v roce 1938 jeho nástupcem v čele Hlinkovy slovenské ľudové strany. Autonomní vláda byla taktéž vytvořena na území podkarpatskoruském v Užhorodě.

Pražská ústřední vláda se snažila o dobrý poměr k Německu, ale karty byly již rozdány a všechny trumfy drželo Německo. Západní spojenci se o tehdejší zmenšené Československo přestali zajímat, ve svých velmocenských kalendářích měli odškrtnuté kolonky s názvy: obětovat Československo a zachránit mír. Hodiny historie nemilosrdně odtikávaly poslední týdny republiky. V čele soustátí stál prezident Emil Hácha, zvolený po svém předchůdci Benešovi. Hácha byl renomovaný právník, bývalý předseda Nejvyššího správního soudu, který prezidentský úřad považoval za službu národu a republice v těžkých časech. Jako katolík přijímal úřad s vědomím sebeobětování a údělu, že si ponese svůj kříž až do konce. Snažil se vyvést republiku z těžkých časů a zachránit co se dá.

V březnu 1939 nabraly události prudký spád. Dne 13. března do Berlína na Hitlerovo pozvání odletěli slovenští politici Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský. Ty postavil Hitler před hotovou věc – buď vyhlásí samostatný stát, jehož hranice budou Německem garantovány anebo bude Slovensko okupováno Maďary. Jozef Tiso předložil ihned tento německý požadavek Snemu Slovenskej krajiny, který ho následující den, 14. března, schválil. Tento den vznikla První slovenská republika – první samostatný stát Slováků.

Na Podkarpatské Rusi se téhož dne uskutečnil pokus o puč ukrajinských extremistů z tzv. Karpatské Siče, který byl čs. vojenskými jednotkami potlačen. Do Prahy však dorazilo ultimátum z Budapešti, které požadovalo připojení zbytku Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Předseda užhorodské autonomní vlády Vološin sice telegrafoval Hitlerovi, aby přiměl maďarskou vládu dodržovat usnesení vídeňské arbitráže, ale marně. Čs. vojska dostala rozkaz ke stažení z Podkarpatské Rusi, přičemž sváděla s maďarskými jednotkami tuhé ústupové boje. Část československých vojsk byla nucena ustoupit na území Rumunska a Polska.

Večer, 14. března, přijel prezident Hácha na berlínské anhaltské nádraží a ihned odjel do Říšského kancléřství na jednání s německými vrcholnými představiteli o budoucím vývoji republiky. Na nočním jednání byl prezident Hácha podroben ostrému nátlaku, kdy mu bylo bezostyšně vyhrožováno likvidací republiky vojenskou silou. Během jednání prezident zkolaboval a kancléřův lékař mu podal posilující injekci. Nad ránem zhroucený Hácha kapituloval a podepsal. Mnozí mu vyčítají, že podepsal bez konzultace s vládou, že podepsal sám. Právě to, že ji podepsal on, tak vzal celou odpovědnost na sebe, sám se obětoval jako ten jediný, kdož podepsal likvidaci zbytku republiky. On se dobrovolně učinil před soudem národa a historie jediným strůjcem 15. března. Byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, který byl podle smlouvy pod ochranou Velkoněmecké říše. V době, kdy byl na Háchu činěn nátlak, tak se stejně německá armáda dala do pohybu a nad ránem začala obsazovat Ostravu. 

Při obsazování Ostravska, ve Frýdku – Místku, došlo k jedinému ozbrojenému střetu, kdy se vojáci III. praporu 8. pluku postavili na odpor německým jednotkám. Došlo k prudké palbě a českoslovenští vojáci se po spotřebování munice vzdali.

Dopoledne 15. března vstupují německé jednotky do Prahy a říšský kancléř Hitler přijíždí do Prahy. Přijel dříve než prezident Hácha, jehož vlak byl z Berlína schválně zdržován, aby Hácha dojel později. V hlavním městě byly vylepovány plakáty s výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava a příkazy nové správy, aby nedocházelo k odporu vůči obsazujícím jednotkám.

Okupace 15. března 1939 byla smutným epilogem a vyústěním mnichovského diktátu, kdy se samostatné Československo stalo pěšcem na velmocenské šachovnici velmocí a západními spojenci obětovaná republika jen útrpně čekala na svůj konec. Co zrada západních spojenců začala v září 1938, tak to nečinnost západního světa dokonala v březnu 1939. Tak dlouho věřila vládní politická reprezentace Československa západním slibům, až byl na dlouhých šest let konec samostatnosti republiky.

Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS