30. července 2016 Potlačením zpackaného a operetního vojenského puče v Turecku začal rychlý konec zbytků světského Turecka. Začátek tohoto konce se datuje nástupem současného prezidenta Erdogana, který započal demontáž světského Turecka svým uvedením do premiérského křesla. Jak se Turecko zbavilo v roce 1923 pout s Osmanskou říší a začalo „poevropštění“ Turecka, tak se dnes opět navrátilo k osmanské tradici. A to opět direktivně, vůlí vrcholného představitele země. Tehdy to byl generál Mustafa Kemal, posléze přejmenovaný na Atatürka (Otce Turků), který v zemi vyhlášením republiky změnil písmo (začalo se psát latinkou), zakázal fezy a zavedl celou řadu reforem, které Turecko odtrhly od minulosti a spíše ho směřovaly k Evropě.

Samozřejmě, že Atatürk byl samovládce, parlament byl jím ovládán, ale dá se říci, že od roku 1923 nebylo Turecko pro Evropu nebezpečím. Nechci se zde pouštět do rozboru Atatürkovy osobnosti, ale byl to politik, který Turecko nasměřoval k evropské civilizaci a pořádkům. Aby se mu to povedlo, tak věděl, že největší překážkou je islám a jeho konzervativní pohled na život. Proto přísně oddělil víru od politiky. Obyvatelstvo si mohlo vyznávat islám dle libosti, ale do chodu státu, jeho institucí nemohl mít vliv. Ještě nedávno nesměla zahalená žena vstoupit do státního úřadu, a to ani jako návštěvnice. Zahalování žen se netrpělo a neexistovalo, aby hlasy imánů z mešit mluvily do politiky.

Jedním z hlavních pilířů ochrany světského charakteru tureckého státu a strážkyní Atatürkova odkazu byla armáda. Ještě před takovými 15 lety bylo přijetí u náčelníka generálního štábu vnímáno ze strany zahraniční návštěvy jako důležitější věc, než přijetí u prezidenta či premiéra. Armáda v moderních tureckých dějinách několikrát převzala moc ve státě, když se jí činnost civilní vlády „nelíbila“ a potřebovala „usměrnit“ politiku státu. Jen předesílám, že poslední vojenská vláda byla v Turecku začátkem osmdesátých let, kdy bylo Turecko již členem NATO. Proto k získání moci potřeboval Erdogan zlomit moc armády. Je samozřejmé, že to dělal postupně a drobně. Pomalu trpělivě vyměňoval on a jeho strana vysoké důstojníky za svoje příznivce a armáda postupně přestávala mít dominantní a určující vliv. Nedávný vojenský puč byl spíše zoufalým krokem ustrašených generálů, kteří věděli, že se blíží její konec, a tak udělali pokus o převrat. Nepovedl se a Erdogan (pokud za tím nestáli jeho lidé, kteří mistrně tento „puč“ vyprovokovali) toho využil k čistkám nejenom v armádě, ale i ve státní správě, kdy odstraňoval stovky soudců a prokurátorů (mnohé z důvodu, že vyšetřovali korupci v Erdoganově blízkosti) a další nepohodlné. Taková  Noc dlouhých nožů po turecku.

Nejsem samozřejmě znalec tureckých poměrů, nicméně je mě jasné, že od počátku tureckého poevropšťování byla tamní společnost rozdělena na příznivce a odpůrce, přičemž postupem doby to vykrystalizovalo do takového rozdělení sil, kdy ve velkých městech  a na pobřeží vítězili zastánci evropského Turecka, a ve vnitrozemí, v horských vesnicích a městečkách, skrytě se vzdorným mlčením zůstávali věrní osmansko – islámskému odkazu. Všude v Turecku vévodí (zatím?) obrovské Atatürkovy portréty s jeho citáty a všichni, kdo chtěli do státní správy či mít úspěch v podnikání či v jiné činnosti, se museli k jeho odkazu přihlásit. To byla ona linie boje mezi „starým“ a „novým“. Linie boje mezi osmanskou tradicí a Evropou.

Erdogan už jako starosta Istanbulu si získal podporu od chudých přistěhovalých obyvatel metropole a tohle rozšířil i v premiérském křesle, kdy získal podporu hlavně té konzervativní a naoko světskému státu loajální části obyvatel. Tedy chudší vrstvy a oblasti mimo velká města. Proto ta mohutná podpora současnému stavu. Erdogan pustil stavidla nenávisti vůči světskému charakteru státu naplno. Této vlny využije k upevnění své moci a k vytvoření autoritativní vlády s náznaky parlamentní demokracie. Bude zajímavé sledovat, jak se k celé záležitosti postaví EU, hlavně její špičky, které peskují a sankcemi vyhrožují kdekomu, kdo se jen trošku odchýlí od jejich představy demokracie.

A nyní o členství v EU žádá stát, který splňuje všechny atributy autoritářského režimu s velmi oslabenou parlamentní demokracií, s nízkou garancí politické plurality a okleštěnou svobodou tisku. To jsem zvědav, co budou Tuskové, Junckerové a další dělat, až prezident Erdogan „vyhoví přání lidu“ a uzákoní trest smrti. Zůstane Turecko dále kandidátem na členství v unii? Ale zůstane, protože Brusel ho potřebuje. Díky nesmyslně zvrácené politice, kdy „německá“ kancléřka Merkelová vpustila miliony imigrantů do Evropy a další statisíce čekají v Turecku a proto Erdogan vydírá Evropu, že jestliže nedostane miliardy a bezvízový styk, tak všechny imigranty pustí do Evropy.

Všichni víme, že současnou EU, tedy hlavně její špičky, reprezentuje politika dvojího metru. Prorežimní tisk, plnící bruselská zadání, rád zdůrazňuje, že v Evropě je jediná diktatura, a tou je Bělorusko, v čele se zákonně zvoleným prezidentem Lukašenkem. Když v Minsku zatknou nějakého, z amerických zdrojů placeného disidenta, který je umístěn do vazby, tak se spustí humbuk, kdy z Bruselu srší hromy, blesky a blouzniví liberálové s kavárenskými darmošlapy organizují demonstrace před běloruským velvyslanectvím. Tam sice nikdo nepřijde, protože to znamená činnost a tu tito lidé opravdu nemají rádi. Ale když vejde ve všeobecnou známost, že Turecko potřebuje nutně 20 tisíc učitelů do svých škol, protože oněch 20 tisíc sedí ve vazbě anebo byli propuštěni po tzv. puči, tak se Evropou rozhostí ticho. Brusel mlčí a kavárnami se line pouze cinkot lžiček a šustění novin. V Bělorusku nebyla zavřena jediná škola, tam se spíše staví nové, ale v dnešním Turecku, žádajícím o vstup do EU, jsou desítky škol zavřené, protože učitelé sedí…

Nyní si prezident Erdogan upevní moc, země se přesune k prezidentskému systému moci, kdy bude soustředěna do rukou jedné vládnoucí dynastie. Turecko se bude hlásit spíše k tradici osmanské, tedy k mocné říši, ovládající velké území. Islám v zemi bude významným podpůrným prostředkem Erdoganovy moci, ale nikdy nebude z Turecka vybudován nějaký model islámského státu. Prezident Erdogan nepotřebuje, aby mu radikální islám přerostl přes hlavu a tím ohrožoval jeho moc. Jestliže bude turecký režim vystupovat proti radikálním islamistům, nespokojeným, že Turecko „zůstalo na půli cesty“ od vybudování skutečného islámského státu, tak to nebude z popudu myšlenek liberálních, ale jedině z důvodu odstranit Erdoganovy odpůrce a konkurenty na podílu moci.

Jak je psáno v titulku, v den nepovedeného puče zemřelo Turecko sekulární a narodilo se Turecko autoritativní, kde islám je jedním ze sloupů moci. Pro Evropu bylo bezpečnější Turecko Atatürkovo, než bude Turecko Erdoganovo.

Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS