Komentář: O světě, který je ještě v pořádku
6. února 2018 Tady je svět ještě v pořádku. Tento slogan používal anebo ještě používá jeden hypermarket, a týká se párků, uzenek a tlačenky. Já bych si tento slogan dovolil vypůjčit a použil bych ho geopoliticky. Od listopadových celospolečenských změn uběhlo bezmála třicet let. A právě před třiceti lety si ti, kdo tu dobu zažili a prožili, jistě vzpomínají, jak jsme se dívali na Západ. Obdivně, závistivě a chtivě. Bylo toho mnoho, co jsme „zápaďákům“ záviděli. Ano, z dnešního pohledu a chápání to bylo ono „konzumní pozlátko“, ale tak jsme to tehdy viděli. Lákalo nás oblečení, hudba, auta a také politický systém. Prostě jsme žili na Východě, a to pro nás mělo nádech zaostalosti, zanedbanosti a nevýkonnosti. A právě v proběhlé době devětadvaceti let stále trvá jakási železná opona. Pravda, nereprezentují ji ostnaté dráty, hlídkové věže či samopaly pohraničníků, ale hranice stále existuje. Probíhá dokonce i ve stejných místech, i když je Německo dávno sjednocené.
Vidět je to hlavně v posledních několika málo letech, když Evropu začala ohrožovat nelegální imigrantská invaze. A v té chvíli ještě více zesílila ona pomyslná hranice mezi Východem a Západem. V té oné „jednotné, přátelské, férové a bezpečné EU“ vznikly dva světy. Svět nepochopitelné otevřenosti, odsekávání kořenů, pošlapávání odkazu předků a nenávisti vůči všem, kdo mají rádi vlastní zem. A na straně druhé svět ostražitosti, tradic a vůle chránit národní hranice.
Není to jen současná krize nelegální imigrace, co odlišuje dnešní Západní od dnešního Východu, protože krize a rozklad tzv. západní civilizace trvá již bezmála oněch zmíněných třicet let. Z vybraných univerzit, za pomoci odnárodněné inteligence se zkorumpovanými médii a za účasti demoliberálních politiků vychází „nový svěží vítr“. Za tím vším se skrývá ničení všech tradičních hodnot, na kterých stojí Evropa více než tisíc let.
Nejdříve jde o to, zaměřit se na rodinu. Rozvrátit její složení a smysl. Všichni to známe už od nás, při propagandě zvrácených intelektuálů a militantních feministek, kterým přizvukují obrýlení mudrlanti z televizních studií a redakcí. Pokračuje to úchylnými pochody v evropských hlavních městech, kde perverzně zvrácení homosexuálové dávají povýšeně na odiv svou úchylku. Rázem se běžně mluví o tom, že rodina není muž a žena, ale že je normální (a mnohdy se i tvrdí, že žádoucí), když rodinu tvoří osoby stejného pohlaví, vychovávající děti. Neomarxističtí agenti ve vládních strukturách tohle vše vkládají do školních osnov, aby otrávili nejmladší generaci jedem liberalismu a kosmopolitismu. Právě na Západě toto dosahuje dnes vrcholu. V našich oblastech to zatím nenalézá dostatečnou odezvu, protože většina rodičů nebyla ještě nakažena západním myšlením.
Křesťanské základy Evropy byly dávno poplivány a poházeny hnojem liberalismu, ateismu, feminismu a homosexualismu. Církev je v západní Evropě poskokem odnárodněné moci, což je korunováno současným papežem, pro kterého je každý nelegální imigrant cennější než kupříkladu sto Poláků, Italů či Rakušanů.
Zaklínadlem západoevropským pseudointelektuálů a jejich východoevropských apoštolů je sousloví – politická korektnost. Chceš pojmenovat problém? Nelze! Politická korektnost, brachu! Ve jménu politické korektnosti se přepisují dějiny, nesmí se mluvit o etnickém původu pachatelů trestních činů, nesmí se mluvit o nevzdělanosti, nezaměstnanosti a zločinnosti imigrantů, až po absurdity typu, že na Formuli 1 už nebudou v boxech pěkné slečny. Zkrátka, z vraždy se můžete vykroutit, ale říci homosexuálovi, že je teplej, tak to vás mají a nic vám nepomůže. Jinými slovy, nemáme cenzuru, to je nedemokratické, ale místo toho máme politickou korektnost.
Je proto logické a historicky nutné, že bruselským snahám se staví na odpor obyvatelstvo východoevropských států (mnohde se k nim přidávají i vlády, protože se jejich představitelé obávají nezvolení, což je hlavně případ „české“ politické reprezentace). Právě východoevropské obyvatelstvo (spolu s Němci z bývalé NDR) vlivem totalitní zkušenosti nevěří oficiálním médiím, která stále a právem považují za hlásnou troubou něčeho špatného a nebezpečného. V českých zemích toto stoprocentně platí o České televizi, která jede zcela v bruselsko–washingtonských příkazech.
Ano, ve východoevropských městech se žena může cítit bezpečně, zde jí nebudou ohrožovat gangy imigrantů, vánoční trhy tam nepřipomínají Maginotovu linii, obyvatelstvo na nich slyší koledy, a ne muezzinovo svolávání k modlitbě, na náměstích máme staré dobré adventní smrky, a ne západoevropské skulptury s plastových lahví, aby se neurazilo cítění „imigrantských hostů“.
Ve východní Evropě není jediná část města, kde vládnou přistěhovalci a policie jezdí do všech koutů měst. Važme si toho, že naše děti jsou buďto chlapeček anebo holčička, že je na ně voláno Petře či Heleno, a nejsou po západním způsobu oslovovány „bezpohlavně“, aby si mohly vybrat pohlaví… Na oné místnosti máme destičku s čurajícím chlapečkem anebo holčičkou. Třetí dveře pro třetí pohlaví, jako na Západě, nemáme.
I tyto zdánlivé maličkosti utvářejí náš východoevropský prostor, kde je svět ještě v pořádku. Tyto věci nám západoevropští obyvatelé závidějí, a proto se tisíce z nich každý rok stěhují směrem na Východ, aby tu jejich děti žili v bezpečí a normálnosti. Opouštějí tu část Evropy, kde jsou kostely nahrazovány mešitami a jejich politické elity jim kradou minulost, tradici a víru, a vnucují jim multikulturní zmar a liberální hlouposti.
Svůj svět si musíme uhájit, jak před nebezpečím vnějším, tak před zrádci uvnitř země. Proto železným koštětem vymeťme odnárodněné vši z českého kožichu.
Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS