21. června 2021 Tlaky na potlačení historické paměti, cenných tradic a snižování hodnoty všeho pozitivního, co národ v minulosti vytvořil, je vždy neklamným znamením mocenské expanze sil, které sledují jiné zájmy než národní, sociální a demokratické. Za takových podmínek ztrácí většina lidí svou důstojnost a možnost svobodného rozvoje. Nejnebezpečnější bývají situace, v nichž nenasytné elity organizují agresi mezinárodně.

Pondělním ránem 21. června 1621 se v Praze ozývaly kroky vojenských bot a cvakání koňských kopyt. Staroměstské náměstí  se chystalo na pochmurné divadlo. Vysoké popraviště bylo obklopeno  řadami císařských žoldnéřů. Odbitím páté hodiny začala exekuce 27 čelných představitelů neúspěšné české války (povstání) proti Habsburkům. Po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 vítěz utvořil mimořádný soud s předsedajícím Karlem z Lichtenštejna, vynášející rozsudky nad poraženými.

Mezi popravenými byli tři příslušníci stavu panského, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Národnostně 21 Čechů, 1 Slovák a 5 Němců. Všichni projevili v poslední chvíli svého života nesmírnou odvahu. Žádný z nich nezakolísal v přesvědčení o správnosti činů, které se jim dávaly za vinu. Nesnažili se získat zmírnění osudu zradou  na svém vyznání. Jejich pevnost a odhodlanost proto vzbuzovalo obecný obdiv. Zvláště v očích budoucích generací obrozujícího  se českého národa, se svou hrdinnou smrtí vykoupili z dřívějších chyb a zakolísání.    

Necelých dvě stě roků předtím významný státník a vojevůdce husitské revoluce Prokop Holý prozíravě pronesl, že pokud bude zachováno v Českém království náboženské dvojvěří (kališnictví a katolictví) dlouhodobý klid to nepřinese. Bude soustavně zdrojem státní nestability a cizího vměšování. Ani taková osobnost, jakou byl bezesporu král ,,dvojího lidu“ Jiří z Poděbrad, tomu nedokázala čelit. Musel oželet sen, že prostřednictvím synů založí novou národní dynastii. Následnictví nabídl  s Čechy sympatizujícím Jagelloncům. Pěstoval totiž dlouhodobě přátelské vztahy s polsko – litevským soustátím u vědomí příbuzenství národů ,,přirozeného jazyka slovanského“.

Činitelé obou táborů českých stavů model státu v Poděbradově pojetí nedovedli a pro sobecké chování často  ani nechtěli obhajovat. Tudíž jagellonská doba nebyla české státní ideji příznivá. Začal se projevovat úpadek v politice zahraniční i územní. Také vnitřní poměry, ač přinášející s sebou vyřešení některých sporů a jejich právní úpravu, mají v sobě zárodky úpad-ku. Typická je převaha náboženských otázek, stavovské dohadování, neobětavost, sebezahleděnost vůdců a konjunktura bohatých kramářů. S tím šel náš stát roku 1526 do další dynastie.

Když stavovští volitelé přijali za českého krále kandidáta habsburského rodu, arcivévodu rakouského Ferdinanda, mysleli si určitě, jaký státnický skutek vykonali pro zemi a pro sebe. Neuběhlo ani tolik času, aby se začalo jevit, že se zrovna o uvážlivé řešení nejednalo. Habsburkové, od vzestupu ve 13. století, už dříve opakovaně usilovali ovládnout České království, respektive země Koruny české. Jejich centralizační snahy vyvolávaly odpor. Odplata pro revoltu v roce 1547 postihla především města, jež ztratila svá privilegia. Zatímco šlechtě bylo zdánlivě odpuštěno. Několik desetiletí trvalo relativní uklidnění. Pod povrchem to nicméně soustavně vřelo.

Příčinou bylo, že katolickou stranu čím dále tím pronikavěji prostupoval výbojný protireformační náboj. Za rozsáhlé podpory habsburských císařů a zahraničí, chtěla zvrátit přes malý počet v svůj rozhodný prospěch dosavadní rovnováhu katolictví a protestantismu. Změnit zásadu náboženské tolerance, úhelného kamene českého veřejného života. Myšlenku konfesijního násilného převratu doprovázelo úsilí o zlomení stavovského vlivu a nastolení absolutistické moci panovníka. Rozleptávalo to zásadu a city národní solidarity, usnadňovalo vnikání cizích myšlenek a plánů.

Uzavření (poboření) dvou evangelických kostelů a zákaz konání sněmu byly posledními jiskrami, které vznítily požár. Stavovská opozice zareagoval v květnu 1618 defenestrací prohabsburských místodržících z oken Pražského hradu. Odbojný čin nespokojenosti s vládnutím císaře Matyáše se rychle změnil v celkové povstání proti Habsburkům. Ustavena byla vláda 30 direktorů, která rozvinula diplomatické styky a zahájila najímání vojska. Doufání ve vydatnou pomoc německých protestantů, jako od ostatních protivníků Vídně, zůstalo pramálo naplněno. Zklamalo rovněž  nové obsazení českého trůnu (1619) falckým kurfiřtem Fridrichem, sílu povstání spíše oslabující, než-li posilující. Sami sobě pomoci nedokázali a jiní jim měli pomáhat.

Už v 16. století nastává opuštění instituce zemské hotovosti, založené na branné pohotovosti domácího obyvatelstva. Evropským trendem se staly žoldnéřské sbory. Rovněž celá protihabsburská válka se vedla zverbovanými vojáky, jímž uhájení české politické a duchovní svéprávnosti  bylo namnoze úplně lhostejné. O vojenské zdatnosti vyrůstající  z národa jako počátkem husitské revoluce, povstalečtí předáci tedy neuvažovali. Nebylo u nich však ani dost ochoty ku nezbytným hmotným obětem. Nevynaložili vše, aby zápas vedli se vším potřebným důrazem a energií. Jejich armáda trpěla nedostatkem a strádáním, tím ještě více ubývala bojová odolnost. Přitom nepřítel na tom nebyl o mnoho lépe. Platit nechtěl nikdo.

I rozhodující porážka před Prahou byla způsobena nemalým dílem nedostatečnou prozíravostí a připraveností. Bitva zahájená vojskem císaře Ferdinanda II. pouze jako ,,velká šarvátka“, skončila po dvou hodinách úplným rozbitím armády českého státu  a krále. ,,Na Bíle hoře dostali jsme se pod kola osudu, stali jsme  se bezmocnou kořistí domu rakouského, ztratili své sebeurčení státní, národní, mravní, dne 28. října jsme se věkovitých pout zbavili – to je tak hrubě myšlenka jíž spojujeme navzájem obě velká data, mezi nimiž leží tři století…“ konstatoval historik Josef Pekař (1870 – 1937).

Předbělohorská liknavost  a pobělohorská zlodějina se znovu zhmotnily po protistátním převratu v listopadu 1989. Jmění vybudované potem  a krví našich předků od doby národního obrození se za třicet let zničilo. Zubožený stát se topí v bahně. Hovořit dnes o suverénní a nezávislé České republice je do jisté míry iluzorní. Neboť stát,který nemá pod kontrolou svoji vlastní hospodářskou základnu, zemědělství, finančnictví a jemuž nadnárodní korporace v zásadě přebrali jeho funkce, nemůže být z podstaty suverénním.

Armáda, která je nejviditelnější nositelkou státní a národní tradice se proměnila v expediční žoldácký korpus ke krytí světových imperialistických tažení staronových ,,spojenců“, nyní pod hlavičkou NATO, kteří nás už jednou zradili. Prý se poučili a příště už takovou chybu neudělají...

Poctivá práce se příliš nevyplácí. Kapitál neslouží národu, ale národ kapitálu. Cizáky ovládaný bankovní sektor je nejproduktivnější část ekonomiky… Spíše se ovšem jedná o navoňavkovanou lichvu. Místo tvoření národního důchodu k investicím, jsou zbožštěle očekávány pochybné dotace od byrokraticko – diktátorské Evropské unie, předstupně totalitní světovlády. 

Ve společnosti se začínají vyskytovat destruktivní a autogenocidní sklony. Projevují se nejvýrazněji především u ročníků prošlých výchovně – vzdělávací strukturou polistopadového režimu. Ztrácí se vědomí státnosti, tj. vůle stát držet a rozvíjet. Národ si přitom zřizuje stát, aby ho chránil, podobně jako většina jedinců usiluje o vlastní byt nebo dům. ,,Kdo vypáčit chce svět, musí mít ten pevný bod, jehož si Archimédes přál, a ten pevný bod je rodina a národ. Bez zdravé, plné rodiny není zdravého a plného národa, bez národa nejsme nikdo ničím.“ T. G. Masaryk (1850 – 1937)                                                                                                                

Vladimír Mlejnecký