17. července 2019 Blížící se 30. výročí listopadových celospolečenských změn si připomeneme v době, kdy parlamentní demokracie, jeden z pilířů těchto změn, je v krizi. Samozřejmě, volby se střídají v pravidelných rytmech a občané rozhodují o svých kandidátech a favoritech. V čem ale systém pokulhává, a mnohdy selhává, je jeho naplňování v průběhu volebního období.

Jsou nenávratně pryč doby jednobarevných vlád, a proto po každých parlamentních volbách se utvoří vládní koalice, která je v parlamentu zcela legitimně atakována opozicí. Často jsou opoziční útoky na vládní tábor oprávněné, ale někdy jsou to efektní, teatrální gesta směrem k voličům a médiím. Jenže dnes už opozici nestačí parlamentní kolbiště, není ochotna přijmout stávající výsledkový stav, a proto opouští parlamentní sál a vydává se na náměstí.

Mám na mysli ty „spontánní“ demonstrace, které vyvrcholily na pražské Letenské pláni, kde opoziční politici spolu s kulturní frontou kritizovali vládu a prezidenta. Ano, na kritiku mají právo oni, a i tam shromáždění občané. O vládě ale rozhodují volební výsledky v parlamentních volbách. Žádné výzvy a přání herců, zpěváků a uměleckých nýmandů.

Mnozí mohou namítnout, že je to jak za minulého režimu, který také odmítal, aby „ulice rozhodovala“. Jenže za minulého režimu byla situace jiná, volby zde sice probíhaly, ale kandidáti nám byli předloženi shora, to nebyly volby, to byl takový rituál bez možnosti jakékoliv změny. Takže poslanci anebo ministři předlistopadové doby nebyli našimi volenými zástupci, neboť jsme si je nemohli svobodně vybrat. Proto měla „ulice“, to jest občané republiky, právo požadovat jejich odchod a společenské změny.  

V posledním desetiletí se nám od demokratů oddělila významná skupina, nikoliv počtem, ale množstvím mecenášů, zákulisních hráčů, celebrit, zkorumpovaných novinářů, zdivočelých městských liberálů a odnárodněné inteligence. A tato skupina „demokratů“ okamžitě spustí povyk, hlahol, ryk a nátlakové demonstrace, když nevyhraje „jejich“ kandidát či nevyhraje „jejich“ strana. Všichni jsme to viděli v USA, kdy se po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách spustil takový kravál, že ho v ulicích měst musela rozhánět policie. A to jenom proto, že nevyhrála jejich modla Clintonová. V „českých“ médiích byly tyto demonstrace prezentovány jako vyjádření občanského nesouhlasu se zvolením Trumpa, ale kdyby vyhrála Clintonová a příznivci Trumpa by udělali totéž, tak podle těch stejných médií by to byly násilnosti organizované pravicovými, konzervativními a náboženskými kruhy. A v ČR? Nebudu se rozepisovat co se dělo, děje a dít bude okolo prezidenta Zemana, kterého zvolili občané toho státu. Takže na Letné demonstrovali „demokraté“, zatímco demokraté přemýšlejí, komu dát v příštích volbách hlas, aby tam nebyli ti, proti nimž se protestuje.

Přesně to vidíme v existenci Senátu. Ano, Senát je zbytečná instituce, která stojí občany zbytečné miliardy a vůbec neměl vzniknout, protože je to odkladiště pro 81 spících mrtvol. Ale ze současných politiků, kteří ho chtějí zrušit, nemluví snaha ušetřit rozpočet, ale jejich zlost, že Senát nehlasuje tak, jak chtějí. Když jedna skupina politických stran má v Senátu většinu, tak je to důležitá instituce, pojistka demokracie. Když se poměr sil otočí, tak pro ty stejné politiky je to zbytečný sbor, který je „potřeba vyhladovět“. A tak bychom mohli pokračovat.

Občané ztrácejí víru v parlamentní demokracii, v její sílu něco změnit, vyřešit a pomoci. Neustálé dohady v parlamentu, nedodržování jasně stanovených pravidel, ale i porušování nepsaných dohod a zvyklostí, které jsou nedílnou součástí systému. Nepomáhá tomu ani premiér, který mnohokráte nazval parlament žvanírnou, která ho zdržuje od práce. Tohle ale nemůže říci představitel státu o instituci, která i kdyby byla stokrát špatná, tak je pilířem stávajícího systému práva a moci. Jaký se tím asi vysílá signál občanům od politiků? Jak se občané potom dívají na politiku, když každý rok jsou nějaké volby a oni mají jít rozhodnout o složení zastupitelských sborů různé úrovně? Jsou znechuceni a volby nechávají třeba právě na těch partičkách, které organizují „Milion chvilek nenávisti“. Ti udělají kampaň, aby se volili jejich kandidáti, kteří už vědí, co dělat, aby naši republiku dostali kupříkladu z V4 blíže k Bruselu. Aby se tady provedla „čaputizace“ společnosti, kdy rozhodující slovo nebude mít legálně zvolený parlament a z výsledků voleb vzniklá vláda, ale otěže moci zde bude mít úzká skupina politiků, kteří ke svým záměrům, či spíše záměrům svých chlebodárců daleko za oceánem, budou používat zfanatizovanou ulici, která svým křikem a nátlakem bude rozhodovat. Anebo si to ty „letenské ovce“ budou myslet. On jim k tomu Klus zazpívá nějakou písničku a Svěrák zarecituje.

Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS