15. dubna 2010 Dovolím si tvrdit, že letošní volby budou kvůli problémům v zemědělské oblasti do značné míry i o obnově venkova a problémech zemědělců nejen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale v celé Evropské unii.

Letos uplynulo dvacet let od doby, kdy vláda České republiky, ještě za existence Československa, přijala takzvaný Program obnovy venkova. Teprve ale před šestnácti lety, tedy čtyři roky po přijetí programu samotného, se podařilo uvolnit do programu první peníze ze státního rozpočtu. Tím měly být položeny základy trvalé podpory venkova. A jak vypadá situace dnes?

Cílem Programu obnovy venkova je, stručně řečeno, vrátit venkovu jako celku jeho identitu a podporovat jeho trvale udržitelný rozvoj, jakkoli tento pojem někteří technokrati a stávající parlamentní politici neuznávají. V západní Evropě se Program obnovy venkova začal rozvíjet začátkem sedmdesátých let minulého století a dnes patří k prioritám Evropské unie. Někdo si samozřejmě může také položit otázku: k jakému stavu se má venkov obnovovat? Ve skutečnosti nejde o návrat do minulosti, ale o regeneraci venkova jako eko-sociálního systému. Česká republika se v tomto ohledu oproti ostatním zemím, jako třeba Polsku či Maďarsku, vyznačuje jednou zvláštností.

Náš venkov dostal v minulém období několik velkých úderů. U nás to v padesátých letech minulého století probíhalo nejradikálněji, že jsme z těch svobodných hospodářů, farmářů udělali zaměstnance. Kolektivizace tak založila na venkově určitý směr, který okolo v Evropě nemá  a nikdy neměl obdoby. Když tedy říkáme obnova venkova, tak bychom rádi obnovili něco z toho venkova, který je, řekněme středoevropský, konzervativní a sociálně vyvážený. Jenže, ten náš venkov dnes poněkud ztratil orientaci. Někde dokonce se pokračuje v té velkovýrobě, která je spíše takovým jevem, srovnatelným s velkými pláněmi ve Spojených státech, ale pro tento středoevropský prostor je asi přece jen typičtější nějaký jiný ráz krajiny. Není to jenom věc estetiky. Je to také o ekologii, protože v těch nezměrných lánech nemohou vegetovat různí tvorové a pochopitelně ani flora.

Tak trochu jsme si zvykli, že všechno je o penězích. Kde ale jsou zdroje na obnovu venkova? Mnozí parlamentní politici stále pořádně nevědí, o co se vlastně jedná! Je to pochopitelně, že ty špičky politické reprezentace se většinou rekrutují z lidí, kteří mají spíše celoživotní městskou zkušenost. S venkovem a jeho problematikou nikdy moc nepřišli do styku.

Přitom Program obnovy venkova musí přirozeně zahrnovat celou řadu oblastí. Od údržby venkovské zástavby, občanské vybavenosti a zeleně, až po obnovu různých místních služeb, podporu podnikání, vytváření nových pracovních míst. A v neposlední řadě by program měl rovněž pomáhat obnovit takříkajíc spolkový život na venkově. Možná, že právě toto potřebuje venkov víc než velké dotace do materiálních statků.

Společný regionální operační program, což je program, který by měl být podporovaný částečně z Evropské unie. V letech 2004 až 2006 mělo přes tento program jít do regionů směrem k obcím asi 15 miliard českých korun. Slovo mělo, je v tomto ohledu velmi důležité! Kolik z těchto peněz se dostalo do malých obcí a ne do portálů vytvářených ve městech?

Také u nás - stejně jako v západní Evropě - se ale ukazuje, že efektivita dotačních peněz bývá na venkově velmi nízká. Jinými slovy, hodnota výsledného díla je pak daleko menší, než vložená dotace. Na venkově se totiž vedle prostředků, které do projektu dá stát, kraj či obec, často vkládá ještě dobrovolná práce občanů. Ostatně už od dob Františka Josefa I. venkovští občané pracovali na obecním majetku s příspěvkem státu. Kdyby obyvatelé necítili se svou obcí, neměli bychom v nich dnes sokolovny, hasičské zbrojnice, kostely či kapličky. Otázkou ovšem je, jak třeba zainteresovat pro obnovu venkova české podnikatele.

Politická hesla o podpoře malého a středního podnikání jsou určitě slyšet, ale skutečnost je velmi odlišná. Ostatně Program obnovy venkova souvisí s jiným tématem - Společné zemědělské politiky (SZP). A toto téma je staré téměř jako samo Evropské společenství a bylo zakotveno již ve Smlouvě o EHS (Evropském hospodářském společenství) z roku 1957, i když jak již bývá u institucí EU zvykem pouze v obecné rovině.

Základní motivy pro vytvoření Společné zemědělské politiky (SZP) byly velmi jednoduché – především se jednalo o snahu zvýšit produkci potravin, která ani v polovině 50. let nepostačovala potřebám zemí západní Evropy. Mělo tedy dojít k vytvoření fungujícího a výkonného trhu s potravinami, který by se stal základem pro další rozvoj EHS, dnes EU.

Obdobně důležité bylo rovněž vyrovnání cenových hladin potravin a dalších zemědělských produktů, jejichž rozdílná výše výrazně omezovala  pohyb pracovních sil. Členské státy si od SZP slibovaly rychlé dosažení potravinové nezávislosti. Pochopitelně, že marně…

Základním strukturálním fondem EU je Evropský zemědělský záruční a usměrňovací fond (EAGGF). Vznikl v roce 1961 a lze ho rozdělit na dvě části. První částí by měl být sektor záruk, tedy garanční, který zabírá naprostou většinu prostředků. Marginální část EAGGF tvoří rozvojová sekce, nazývaná také orientační. Z jejích prostředků dochází k restrukturalizaci zemědělství a podpoře inovací a nových trendů. Výrazný nepoměr mezi těmito položkami (cca 1:10 ve prospěch garančních fondů) jednoznačně ilustruje základní problém zemědělské politiky, který spočívá ve stavu, kdy absolutní většinu prostředků spotřebuje poskytování záruk v podobě garantovaných cen především pro francouzské vinaře.

Pro účely administrativy Evropské unie je Česká republika rozdělena do sedmi regionů soudržnosti NUTS 2. Tak například region Jihozápad, který je tvořený Jihočeským a Plzeňským krajem, zaujímá plochu 17 617 km2, což je asi 22 % území ČR, a zahrnuje asi 1 175 000 obyvatel. Co do hustoty obyvatel patří k nejřidčeji osídleným regionům, který je navíc nejméně urbanizovaný. Regionu dominují dvě centra – Plzeň a České Budějovice. Hodnota HDP na jednoho obyvatele i zde představuje podprůměr EU – asi 70 %, což jej ale řadí na třetí místo mezi NUTS 2. Region Jihozápad by měl profitovat především na sousedství s vyspělými regiony v Německu a Rakousku. Jenže o dotacích, které dostávají zemědělci a venkov v Německu a Rakousku se jihočeským a západočeským zemědělcům může jen zdát. Navíc, nedávno policie začala prověřovat právě v regionu Jihozápad hospodaření tamních úředníků a dva z nich skončily ve vazebních celách.

A například Region Střední Morava – zahrnuje Olomoucký a Zlínský kraj, tedy asi plochu 9 123 km2 a 1 225 000 obyvatel. Region dosahuje asi 59,8 % průměrného HDP na osobu v EU a je nejméně rozvinutým NUTS 2. A to především kvůli Olomouckému kraji, který je nejméně zemědělsky vyspělým krajem v celé ČR. Určování cenových hranic je zatím stále ještě základním nástrojem zemědělské politiky, který využívá a stanovuje Evropská komise, která Olomoucký kraj značně znevýhodňuje, jelikož sousedí s Polskem a Slovenskem, které si v zemědělské politice a obnově venkova vybojovaly značně lepší podmínky v EU, než Česká republika.
 
Evropská unie v rámci zemědělské politiky používá i celou řadu dalších nástrojů. Ve stále větší míře dochází k udělování přímých dotací zemědělcům, které nejsou vázány na objem produkce, a tak z nich čerpají především Polsko, Francie a Německo. Přímé dotace EU jsou totiž směřovány především do preferovaných oblastní zemědělství, a tou Česká republika zrovna není.

A jak by tedy měla postupovat nová česká politická reprezentace v oblasti zemědělství a obnovy venkova? Daleko více než na programy EU se soustředit na tzv. Národní strategický plán a zajistit českým zemědělcům srovnatelné podmínky s okolními státy. Čekání na to, že náš venkov obnoví někdo v Bruselu, je totiž naivní.
                                                       
Výkonný výbor DSSS