23. ledna 2018 15 let od vzniku Dělnické strany. Když vyslovím tuto větu, připadá mi to na jedné straně, jako by to bylo nedávno, a současně, kolik událostí a přelomových okamžiků jsem od té doby zažil.

Na podzim roku 2002, krátce po parlamentních volbách, ve kterých neuspěla republikánská strana, jsem cítil, že takto už to nejde dál. Miroslav Sládek už nebyl tím Sládkem z počátku devadesátých let, kdy jeho nadšení a ochota bojovat za tuto zemi strhávala masy. Mocichtivost, velkopanské manýry a odtrženost od reality jej zcela pohltily. Pro mě, který byl v republikánské straně od roku 1995, to bylo zklamání. A nejen pro mě. Podobně to cítili moji nejbližší kolegové a kamarádi Martin Zbela a Jirka Štěpánek. I proto jsme se rozhodli pokusit se založit svoji politickou stranu.

Tento záměr se začal naplňovat dne 18. ledna 2003 v sále Smíchovského pivovaru v Praze, od kdy se odvíjí příběh Dělnické strany (DS). Mnoho lidí se mě pak ptalo, proč vlastně název Dělnická strana. Když jsme se rozhodovali, jak novou politickou stranu pojmenovat, byli jsme si vědomi toho, že jako bývalí republikáni by nebylo dobré zakládat další republikánskou stranu, kterých bylo již tak hodně. Stejně tak bylo mnoho stran, které obsahovaly slovo národní, demokratická atd. Nápad pojmenovat stranu dělnická bylo v té době originální a nové. Stejně tak bylo i pěkné logo ve formě ozubeného kola.

Na ustavujícím sjezdu byl předsedou zvolen Jirka Štěpánek. Bylo to na přechodné období, které bylo završeno mým zvolením do funkce předsedy v květnu téhož roku. Nikdo z nás, co jsme se na založení Dělnické strany podíleli, bychom si v té době vůbec nedovedli představit, co všechno nás v následujících letech čeká.

První „pětiletka“ (2003 – 2007) byla obdobím postupného hledání cesty, tvorby stranických orgánů a přijímání prvních členů. Stáli jsme mimo zájem médií, a tudíž o nás veřejnost vůbec nevěděla. I proto jsme logicky hledali partnery, se kterými bychom mohli spolupracovat. Nejdříve to byla dnes již neexistující Národní strana, se kterou jsme spolupracovali v letech 2004 – 2005. O rok později jsme v parlamentních volbách kandidovali pod hlavičkou politického hnutí Právo a Spravedlnost. Výsledek byl mizivý, a tak jsme se rozhodli pokračovat dál jako samostatná Dělnická strana, což se ukázalo jako správná volba.

V roce 2008 nastal zlom. S DS začaly spolupracovat různé národní spolky. Nejvýznamnější z nich byli Autonomní nacionalisté, a díky tomu byl uspořádán 1. máj v Praze na Náměstí Jiřího z Poděbrad, kterého se zúčastnilo na 800 lidí. Obrovský úspěch neušel pozornosti sdělovacích prostředků, které začaly varovat před nebezpečím extremismu pod křídlem DS. 

Mediální masáž pokračovala v srpnu 2008, kdy se uskutečnila akce v Hradci Králové. Původně hudební festival byl změněn po zákazu pronajímatele na pochod městem, který se uskutečnil i bez řádného nahlášení. Pokutu pět tisíc korun jsem potom zaplatil rád.

Pak už to šlo ráz na ráz. Posílení v krajských volbách, ochranné sbory DS na litvínovském sídlišti Janov, 17. listopad v Litvínově, který za obrovské podpory místních občanů vyústil v střety s policií. Mimochodem, tato událost je zajímavá také tím, že zde jsem stál poprvé před lidmi spolu s budoucím županem banskobystrického kraje a slovenským poslancem za Lidovou stranu Naše Slovensko Marianem Kotlebou.

Na konci roku 2008 oznámil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, že požádá vládu o předložení návrhu na zákaz Dělnické strany. Bylo to období mediálního „šílenství“. Každý den mi někdo volal, natáčel jsem rozhovory, moje jméno se stalo prakticky přes noc celorepublikově známým. Lidé se za mnou otáčeli na ulici a při pracovních záležitostech nevěřícně koukali na to, že ten „extremista“ je vlastně normální pracující člověk. Přiznám se, že v té době jsem na to nebyl úplně připraven a dnes bych s odstupem času v mnohých případech jednal jinak. Ale člověk se učí celý život.

Začátek roku 2009 byl ve znamení soudního procesu o existenci Dělnické strany. Den po mých 40. narozeninách začal v Brně souboj s českou vládou, která dala k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS) návrh na zákaz naší činnosti. Vláda si svým návrhem byla tak jistá, že podnět k soudu byl zpracován asi na čtyřech stranách a proti mně usedl úředník ministerstva vnitra Václav Henych. NSS návrh nakonec i k mému překvapení zamítl. Byl to velký den a režim byl z toho v šoku…

Celou předmluvu a další zajímavé příspěvky, například od Mariana Kotleby či Udo Voigta, najdete v knize o 15ti leté historii dělnické strany. Zájemci o koupi knihy mohou psát na kniha@tomasvandas.cz

Více informací o knize zde

Tiskové centrum DSSS