17. listopadu 2014 Výročí 25 let od pádu komunistického režimu, je důvodem se zamyslet, na kolik se změnilo společenské klima v republice za uplynulá léta. Z televize se na nás hrnou dokumenty ze života před listopadem 1989, jsou pouštěny televizní noviny z té doby a bývalí disidenti se na obrazovce střídají jako apoštolové na orloji. Sjednocující odpovědí těchto mediálních tanečků je: před listopadem to bylo špatné, nyní prožíváme radostné období dějin a měli bychom si toho hluboce vážit. Srovnáme-li dobu „před“ a „nyní“, nemůžeme vydat jednoznačný soud, který by kteroukoliv dobu bezezbytku odsoudil a druhou vynesl do nebes.

Uvědomme si, že čtyřicet let vlády komunistické strany musíme rozdělit do několika období, ve kterých se tehdejší režim choval pokaždé jinak, a lidé podle toho žili. Je samozřejmé, že se toho mnohé změnilo k lepšímu, ale že bychom dnes prožívali diametrálně odlišné období od časů kupř. normalizace, tak to zase ne. Už vidím mnohé, jak nyní vyskakují z křesel a autorovi spílají, že se plete, že dnes je to úplně jiné a začnou vypočítávat: můžeme cestovat, každý může chodit na libovolnou školu, obchody jsou plné západního zboží, které nebylo v předrevolučních obchodech, a můžeme říkat, co si myslíme.

Jenže ono se toho pro řadového občana, nespjatého s vládnoucí politicko - podnikatelskou garniturou moc nezměnilo. Sice se může podívat do New Yorku, k jakémukoliv moři či zdolat libovolnou himalájskou horu, ale když na to nemá, tak sleduje cestovatelské dokumenty v televizi. Studovat se dá dnes ledacos, ale mnohdy nadaný mladý člověk studovat nejde, protože studium je sice zdarma, nicméně množství doplňkových plateb ke studiu mu to znemožní třeba právě proto, že jeho rodiče jsou nezaměstnaní anebo pobírají almužnu (plat), nedosahující celostátního průměru. A obchody plné zboží? Západního zboží moc na pultech není, většinou je to Made in China a k tomu i odpovídající kvalita.

Na poslední bod se podíváme podrobněji, protože politika je to, co nás provází na každém kroku a ovlivňuje naše životy. Za uplynulých dvacet pět let jsme udělali jakýsi zvláštní kruh, na jehož začátku byla vláda jedné strany, abychom se dnes dočkali vlády jedné firmy. Před rokem 1989 nám strana určovala, co si máme myslet a jaký máme mít názor, kolik peněz budeme dostávat, a v neposlední určovala, co a za kolik si budeme moci koupit něco k jídlu. A dnes? Máme tady stranu nestranu, vedenou oligarchou, který vlastní klíčová média (ukazují směr názorů občanů), vede ministerstvo financí (upravuje výši daní a tím určuje zbytkovou hodnotu výplat) a v neposlední řadě ovládá trh se základními potravinami… Však se onen oligarcha za minulého režimu pilně učil „jak na to“. Takže opozice, skutečná opozice (nemyslím parlamentní, protože celý parlament připomíná předrevoluční Národní frontu) to má těžké, když čelí ohromné mocenské a ekonomické mašinérii.

A nyní se dostáváme k tomu, jak můžeme otevřeně, svobodně a beztrestně vyjadřovat své názory a politické postoje oproti předlistopadové době. V osmdesátých letech, před převratem, se komunistická strana do světa chlubila, že v ČSSR nejsou političtí vězni. Ano, političtí vězni v tehdejší republice nebyli, alespoň oficiálně. Komunistická justice měla natahovací či zastírací paragrafy. Jednak existoval paragraf s názvem podvracení republiky, který se používal, když někdo: „z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky provádí podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízení, proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti anebo proti jejím mezinárodním zájmům".  A pak se také hojně používal paragraf o výtržnictví. Paragrafy se použily k umlčení nepohodlných názorů.

Dnešní komunistická justice má k dispozici „protiextremistické paragrafy“, které se taktéž vhodně používají k umlčení opozičních názorů, a tak dnešní republika může spolu s tou předcházející říci: nemáme politické vězně. Lež! Za všechny příklady zmiňuji případ „samolepkových zločinců“, kteří za vylepování samolepek strávili mnoho měsíců ve vazbě. Odsouzení vedoucích představitelů Dělnické strany za prvomájové projevy ze skromnosti nezmiňuji…

Minulý režim měl mocenské páky na odstranění svých odpůrců, kdy je v sedmdesátých a osmdesátých letech odstavoval do nižších pracovních pozic. Ale jelikož tehdejší ústava zaručovala právo na práci, tak nikdo nemohl zůstat bez prostředků. To dnešní režim, když nemůže odpůrce zlikvidovat paragrafy, tak je zničí sociálně. Současný režim používá stejné mocenské páky jako ten minulý, a to také z jednoho prostého důvodu, že na místech prokurátorů, soudců, policejních úředníků a nebo politiků jsou bývalí komunisté, kteří pouze prospěchářsky odhodili stranickou rudou knížku, ale bolševické manýry a praxi neztratili. Takže dříve honili disidenty a dnes tzv. extremisty.

Z naznačeného jednoznačně vyplývá, že není co slavit. Jediné, co nám zbývá, je boj. Boj za svobodu, demokracii a svobodné vyjadřování názorů. Dělnická strana sociální spravedlnosti je skutečnou opoziční stranou v republice, která sdružuje občany, kteří chtějí politicky změnit současný systém, ve kterém vládnou oligarchové, zdivočelí státní zástupci, policejní plukovníci, odnárodněná inteligence či zkorumpovaní novináři. Je před námi ještě spoustu práce a my musíme vydržet na nelehké opoziční cestě. Nechť je brněnská manifestace 17. listopadu jasným vyjádřením národního odporu a nesouhlasu se současným prohnilým režimem.

Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS