22. října 2019 Nové 21. století bylo pro mnoho lidí příslibem, že chod světa, jednotlivých států, politických stran a životů lidí nebudou ovládat žádné „ismy“, které okrádají lidi o jejich osobní svobodu a volnost rozhodování. Je známou skutečností, minimálně sto let, že umělci, kulturní pracovníci, ať teoretičtí či aktivní, inklinují k levici. Lhostejno, jestli k umírněné anebo radikální, marxistické, leninské, trockistické či kterého rudého čerta. I předválečná republika měla levicové umělce, kteří byli rozkročení v levicovém spektru od umírněného až po to radikální, komunistické. Zjednodušeně řečeno, od Voskovce s Werichem až po Julia Fučíka. Tohle platí po celém světě i dnes. Sice se nevzývá Marx či další ďábelští apoštolové bolševizmu, ale levicové tendence ve smyslu direktivního určování způsobu života, nazírání na svět, rozdělování státních peněz či parcelování osobní svobody jsou zde, a mluvčími je právě kulturní fronta.

Levicově smýšlející umělecká fronta má samozřejmě tendence zastávat se domněle utlačovaných vrstev, ať z pohledu rasového či sociálního, i když mnohdy se tyto pohledy spojují v jeden. Proto třeba z levicové kuchyně je jeden pokrm, a to je pozitivní diskriminace, která začala klíčit v USA na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. A dnes dosáhla obludných rozměrů, kdy pozitivní diskriminaci by potřebovali ti, na jejichž úkor vznikla ona pozitivní diskriminace, mající za úkol „pozvednout černý lid“. Dnes, především ve Spojených státech, by potřeboval být pozitivně diskriminován především „bílý heterosexuální lid“.

Levicová kulturní fronta neprotlačuje přes spřízněné novináře jen rasovou agendu, ale také i agendu sexuální, kde homosexualita je ten nejmírnější čajíček sexuálních odlišností. Všichni víme, kolik zvráceností, úchylek a prasáren se ukazuje na různých „prajdech“ v metropolích celého světa. Ale není to jen tohle, je to i kampaň MeeToo, která má všechny atributy třídního boje a vyhledávání třídního nepřítele. Tato likvidační kampaň je jasným výsledkem rozběsněných levicových alchymistů, kteří si vzali za úkol změnit svět, i kdyby ho měli celý rozvrátit.

Je smutně paradoxní, že všichni tito levicoví exponenti nikde ve svých plánech nevidí člověka, jeho individualitu, odlišnost myšlení, víry či politického názoru. Zde se na člověka dívají přesně v intencích leninsko-stalinského režimu v Rusku. Člověk je zaškatulkované číslo, žijící v unifikovaném, předem naplánovaném prostoru, vykonávající přidělenou práci pod bedlivým dohledem orgánů k tomu určeným. Dnes podobné manýry zažíváme v EU, kdy bruselská centrála vydává direktivy zasahující do běžného každodenního života. Vše se děje pochopitelně pro „dobro občanů“. Za stalinského Ruska to bylo ve jménu komunismu, a v EU je to ve jménu liberalismu.

Jedinými obrannými valy před touto liberálně levicovou zkázou jsou národní státy a křesťanství. A právě to jsou největší nepřátelé, a to přímo úhlavní, všem těm levicovým blouznivcům z kulturní fronty, mající podporu v novinářích, politických neziskovkách či socialistických stranách. Právě monolit jednotného národa a tisícileté víry jsou zárukou toho, že levicové experimenty nenajdou úrodnou půdu. V Evropě je to pouze dnes její východní část, kde je svět ještě relativně v pořádku. Zde je kulturní fronta, politické neziskovky či odnárodnění novináři i přes miliony dolarů v defenzivě. Západ je ztracen, a to díly imigrantské invazi, politickému feminizmu, ateismu a odnárodnění. Právě dnes současní levicoví exponenti demontují klasickou demokracii na liberální demokracii, což je okleštěná, osekaná a spoutaná skutečná demokracie. Na své politické odpůrce nejdou argumenty, ale snaží se je za každou cenu umlčet, využívajíc k tomu spřízněné sdělovací prostředky, politické neziskovky a vybrané jedince disponující politickou mocí. Ano, dnes na Západě zažívají obyvatelé nesnášenlivou, netolerantní a uzurpující ideologii, která se přesně podobá leninskému třídnímu boji. Když k tomu přidáme protěžování neevropských národnostních menšin, především z Afriky, a to formou skrytě řízené nelegální migrace, tak tu máme afroleninismus.

Aby tato ideologie nezvítězila u nás, či v sousedních východoevropských státech, tak je nutné držet se vlastního národa, víry a odvahy podstoupit boj o duši vlastního národa s cizími temnými silami.

Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS