2. prosince 2014 I když má republika důležitější starosti, tak parlament je ochromen hádkou poslanců o výši svých platů. Napříč politickým spektrem se zákonodárci vlády a opozice hádají, o kolik procent se zvedne jejich plat a vzájemně na sebe ukazují prstem, kdo chce přidat nejvíce. Předseda ČSSD a formální předseda vlády Sobotka musí řešit vzbouření vlastních poslanců, kteří chtějí dostat přidat pořádně, i když v kampani a na mítincích se tvářili jako politici žijící mezi řadovými občany a proto rozumí jejich problémům. Jenže je vidět, že i když je někdo socialista, tak se může chovat jako vyžírka, která nemá ponětí o tom, jak se žije dolním deseti milionům.

Nehodlám se zde podrobněji rozepisovat o tom, co si slušný občan republiky může myslet o této poslanecké nenasytnosti a nestoudnosti. Spíše mě na této věci zaujal fakt, jak se dnešní politická reprezentace dostala na úroveň té minulé, jejíž pád jsme oslavovali 17. listopadu. Ta úroveň není v oblasti politických svobod, možností kandidovat v relativně svobodných volbách. Obě garnitury jsou naprosto stejné v tom, že se vydělily od populace a vytvořily jakýsi svět sám pro sebe, kteří ti „dole“ ignorují. Zbytek obyvatelstva se uzavřel do sebe, volí „útěky“ na chalupu a jejich okolní svět se omezil na okruh rodiny a nejbližších přátel. Přesně taková situace zde byla v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, před společenskými změnami. Dlužno poznamenat, že vládnoucí parlamentní garnituře to plně vyhovuje, stejně jak to vyhovovalo oné komunistické.

Vládnoucí oligarchie uzavřela s většinou společnosti jakousi tichou nepsanou dohodu, že pokud jim nebude do toho mluvit, aktivně proti nim politicky vystupovat, bude si moci jezdit na ty své chaty, chodit v pátek na karty a starat se o svou rodinu. Jinými slovy: my si budeme v klidu parlamentu kramařit a politikařit, a vy budete moci v klidu vydělávat peníze, utrácet je v nákupních centrech, a když peníze mít nebudete, tak se klidně budete moci zadlužit a zruinovat se. Vždyť je svoboda. A stejně jako před listopadem se společnost začíná nevraživě dívat na ty, kdo jim ten klid narušuje. Ale ne na parlamentní kliku, ale na ty, kdo proti vládnoucí garnituře vystupují. Oni jistým způsobem ruší onen klid a samozřejmě věří sdělovacím prostředkům, které šíří lži o těch, kdož vystupují proti zlořádům ve společnosti.

V současnosti dochází k zajímavé situaci, kdy strana, která chce změnit politickou mapu republiky, chce změnit fungování parlamentní demokracie, kde by politika byla zpátky věcí veřejnou, otevřenou všem obyvatelům, a toho vše chce dosáhnout cestou politiky, cestou voleb, tak je vládnoucí parlamentní oligarchií pomlouvána a perzekuována. Na druhou stranu zde máme ministra financí, šéfa hnutí a druhého nejbohatšího „Čecha“, který veřejně prohlašuje, jak ho politika nebaví a tím se vysmívá mechanismům parlamentní demokracie a zastřeně hovoří o její zbytečnosti. Takže je tady někdo, kdo zpochybňuje jeden z pilířů republiky – parlamentní demokracii - a nic se mu nestane. Naopak lidé mu tleskají, protože mnohým tím nebere jejich krátkozraký klid.

Jen se bojím doby, aby onen velkouzenář jednoho dne nevylepil plakáty se sloganem: Parlamentní volby? Prostě je zrušíme! Stát bude řízen jako firma, tj. vše bude podřízeno zisku a ten, kdo na to nebude stačit, přestane být užitečný a bude odstraněn. Samozřejmě ne fyzicky, ale sociálně, prostě odstaven na okraj společnosti. Firma – stát přece potřebuje výkonné jedince. Párky a koblihy nejsou zadarmo, i když  je obyvatelstvo dostávalo zadarmo. Sci-fi? Ale kdeže! Nebezpečí blízké budoucnosti. Aby toto nenastalo, je nutné z letargie a krátkozraké pohodlnosti vyburcovat obyvatelstvo. Na evropském kontinentě již nastává bod zlomu, kdy obyvatelstva jednotlivých zemí jsou v ulicích a všemi prostředky bojují proti stavu společnosti. Ano, pouze v české kotlině je klid. Ono se brblá, ale něco proti tomu dělat? Ale prosím vás! Vždyť proti tomu bojují ti zlí extrémisté, však to říkala Lucka Borhyová na Nově, to já si raději udělám knedlíky podle Ládi Hrušky.

Jedinou polickou silou v republice, sdružující odhodlané a statečné muže a ženy, kteří chtějí změnu a bojují za ní, bez ohledu na osobní následky, je Dělnická strana sociální spravedlnosti pod vedením Tomáše Vandase. Naším prvořadým úkolem je zmobilizovat a zvednout své spoluobčany z jejich křesílek a vysvětlit jim, že pokud budou chtít ve své zemi žít na svém a po svém, jestli chtějí rozhodovat o svém životě, tak musí začít politicky myslet a politicky konat. Jiné cesty není.

Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS