22. dubna 2015 Květnové mistrovství světa v hokeji, které se koná v Praze a Ostravě, určitě nabídne pestrou mozaiku sportovních výkonů, proher, výher a osobního nasazení. My, sportovní fanoušci, budeme určitě držet palce státní reprezentaci našich borců, kteří se budou snažit získat před domácím publikem kov nejcennější – zlato. K tomu jim budou dopomáhat vyprodaná hlediště zimních stadionů a statisíce dalších u televizorů doma, hospůdkách, či před velkoplošnými obrazovkami na náměstích. Opět budeme po českých a moravských ulicích vídat rozjařené spoluobčany s trikolorami na tvářích a zahalenými ve státní vlajce. Po dobu čtrnácti dnů budeme zažívat vlastenectví v ulicích.

Bohužel toto vlastenectví u drtivé většiny lidí končí závěrečným hvizdem rozhodčího v posledním zápase reprezentace. Pokud vyhrajeme zlato, tak se fandí ještě do rána, a když ne, tak vše končí okamžitě. Pro celou republiku bylo dobré, aby nám ona hokejová národní pospolitost a vlastenectví alespoň trochu vydrželo do ostatních všedních pracovních dnů. Co by nám ale mělo rozhodně vydržet i po skončení šampionátu je smysl pro fair hru, nasazení a boj za vítězství do poslední minuty. Právě to budou předvádět všechna mužstva na šampionátu, alespoň by tedy měla. Ale síla, tradice a pověst mistrovství světa všechny zavazuje k velkým výkonům. Kolikrát se jen v posledních letech stalo, že mužstvo považované za outsidera dosáhlo několik slušných výsledků a mnohdy zle potrápilo favorita.

Při sledování zápasů mistrovství světa bychom si měli uvědomit, že hokejová reprezentace je tou nejužší špičkou sportovního ledovce. Je správné, že stát pomáhá v organizování mistrovství světa v hokeji, ale neměli bychom hlavně zapomínat na mládežnický sport, zkrátka na sport širokých vrstev obyvatelstva.

Musíme si uvědomit, že složení reprezentace vzniká na zamrzlých rybnících, kde kluci poprvé honí puk a pak následným vstupem do místního hokejového oddílu, kde se za nesmírné dřiny, ranního vstávání a finančních obětí rodičů rodí budoucí reprezentanti. Jenže v dnešní době je velký problém dostat děti od počítačů na hřiště ke sportu. Velice se ztenčuje členská základna klubů a pak nebude kde brát. Pro spoustu dětí už není zajímavý sport, jako možnost seberealizace, ale raději volí „pohodlnější“ způsob svého trávení volného času a své budoucnosti.

Měla by být vypracována státní doktrína sportu pro všechny, protože republika potřebuje zdravou mladou generaci, pro kterou je pohyb a zdravý životní styl přirozenou součástí jejich životů. Tohle je možná důležitější, než složení reprezentace a kolik našich mladých hráčů je draftováno do NHL.

Pokud si mladí lidé do života vezmou ze sportu nutnost nasazení, potřebu píle k dosažení cíle, smysl pro fair hru a umění prohrávat, tak život pro ně bude lepší a vše se odrazí i v budoucnosti republiky.

Ota Zaremba, olympijský vítěz, člen DSSS